Pohádka, odposlouchaná v Ořechově
Na jižním předhůří Chřibských hor nedaleko Polešovic rozkládá se mezi vrchy starobylá obec s pěkným, značně již sešlým zámkem uprostřed nevelkého parku. Kdysi dávno zde žila matka vdova s dvěma sličnými dcerami: s vlastní Evou a s Milenou pastorkyní.
Milena musela všecky domácí práce sama zastat a nepočínala-li si dost obratně, bývala od macechy bita. Vařila, smýčila, zašívala a předla od rána do večera, zatím co Evička si žila jako urozená princezna. Pozdě vstávala, celé dopoledne se jen parádila a zhlížela v zrcadle, po obědě pak se s pejskem Cézarem procházela v parku pod okny hraběcího sídla.
Věřila, že v zámku sídlí princ, oknem se na ni dívá a ptá se služebníků:
„Kdo je ta krásná dívka s růží ve vlasech? Chci ji poznat, přiveďte mi ji!“
Ale sluhové jako by byli hluší. Nejdou, nepřejí svému pánu krásnou Evičku. Ti zlí, protivní sluhové! Snad zítra, snad pozítří přec jen si vzpomenou.
Denně se tedy strojila do jiných šatů, jinou pentli vázala pejskovi na krk i sobě do vlasů, proplétala se mezi růžovými keři a květinovými záhonky s jedinou touhou v srdci: aby už tu byl její vysněný princ, odvedl si ji do krásného zámku, v němž prý se všechno leskne jako křišťál, panstvo chodí ve zlatohlavu a sluhové nosí perly na přezkách střevíců.
Pejska Cézara vezme ovšem s sebou, proto mu dala tak vznešené jméno.
Pro ty smělé sny a touhy říkala matka Evičce princezno, což ješitné dívence tuze lichotilo.
Milena musela jí nosit snídani do postele, neboť takové způsoby sluší princeznám. Byla služkou princezninou, proto si musela dát každého jitra od Evy vyhubovat a být jí ještě vděčná, že se s ní, sprostou děvkou, tak zahazuje.
Milena trpělivě snášela sestřiny rozmary, když jí však šlo na sedmnáctý rok, usmyslila si, že se vydá do světa, kde růže rozkvétá.
Nikdy nebyla dále než za humny. Snila-li Eva o zámku a o princi, toužila Milena po dalekých, neznámých krajích, o nichž slýchala vyprávět starou komornou ze zámku.
Svěřila se se svým přáním maceše a žádala od ní na cestu výslužku a požehnání.
„Jen si jdi, nevděčnice, když si tak málo vážíš domova!“, utrhla se macecha. „Brzy se cizího nabažíš a až ti bude krajíček černého chleba vzácný, ráda se vrátíš!“
A Eva, plna hněvu, že bez služky bude se méně podobat princezně, zlostně dupla nožkou:
„I jen ať táhne! Jsem šťastna, že se toho nemehla zbavím. Ach, mamá, proč nemám komornou, jako mají princezny?“
Takové dostala Milena na cestu požehnání.
Macecha jí upekla ječné báleše, vodou zadělávané. Když do prvého kousla, dva zuby se jí vylomily. Takovou dostala na cestu výslužku.
Příštího jitra před rozedněním vstala, svázala báleše do uzlíku a tiše jako myška se vykradla z domu.
Slepičky Milenu vyprovázely k brance, husička, kterou krmívala, žalostně kejhala a pes Brok, kterému blešky vybírala, otřel se jí o nohu. Ač byl napůl slepý a hluchý, musel celé noci hlídat dům.
Pes Cézar, s nímž se Eva procházívala v parku, s Brokem nekamarádil. Pocházel z panského rodu, byl hrdý na svůj rodný list, líhal jen na poduškách a papal buřty a cukroví. Kdepak hlídat, to pro Cézara nebylo.
Milena stála v brance, slzy řinuly se jí po tvářích. Nemohla se rozloučit s domovem, i když jí uštědřoval víc bití než chleba.
Tu si macecha vzpomněla, že v komůrce zůstalo něco nespředeného lnu. Otevřela okno a volala za pastorkyní:
„Pro koho nechalas tu koudel v komoře? Snad ne pro mě, ty líná?“
Milena se bez odmluvy vrátila a zasedla ke kolovrátku. Kočička Šipka se k ní přitulila a obě předly jako o závod. Zakrátko byla koudel spředena v tenkou nit.
Potom musela vyčistit chaloupku, vydrhnout puténky a škopky a nakonec ještě doplést punčochu, kterou Eva nedokončila, protože její jemné prstíky byly prý od těch protivných drátů do krve rozpíchané.
Od západu se přivalily mraky a v jizbě se zešeřilo, i posadila se Milena na dvůr ke studni a jehlice se jí v rukou jen kmitaly.
Najednou klubíčku napadlo, že si trochu zaskotačí. Vyklouzlo ze svého důlku na trám, nahlédlo přes dřevěné brlení a hup do studny.
Takové žerty klubíčka ráda dělají a maminky za to plísní dcerušky, jako by ony mohly za neposedná klubíčka. Tak si počínala i macecha.
„Ty sloto!“ rozkřikla se na Milenu. „Mělas tam raději sama spadnout! Hned klubíčko vytáhni!“
„Jak bych mohla, maminko? Nedosáhnu k vodě!“
„Tak proň do studny skoč! Nemám tolik klubek, abys je topila jako koťata!“
Dívka tolik plakala a slibovala, že se to víckrát nestane, ale vše marno. Macecha ji popadla za copy, přivlekla nešťastnici ke studni, a ať se bránila, jak bránila, zvedla ji a přehodila přes roubení.
Milena vykřikla hrůzou a zavřela oči. Po chvíli cítila, že dopadla, ne však do vody, ale na pevnou zemi.
Pohlédla a vidí krásnou zelenou louku. Nad loukou černá se les, do lesa vede několik cest. Všecky se sbíhají na křižovatce, kde v blátě se válí starý zpráchnivělý dřevěný sloup, ukazatel cesty.
„Zvedni mě, dívčino, a vsaď do jámy!“ pravil sloup. „Vichřice mě strhla a sám si pomoci nedovedu.“
„Ráda ti posloužím,“ usmála se Milena.
Zvedla sloup, očistila jej stébly trávy a vsadila do země. Sloup hned napřáhl jednu z ruk a ukázal Mileně cestu:
„Tudy se dej vzhůru lesem, kde ty konvalinky kvetou. A až ti bude zle, vzpomeň si na mě a zavolej: „Sloupe, sloupečku, ukaž mi k domečku!“
Cesta se stáčela do prudkého kopce. Voněla konvalinkami, byla však plná bahna a kalužin.
„Ach, Mileno,“ naříkala cesta, „očisť mě od bláta a vypusť vodu! Sama se očistit nedovedu.“
„I pročpak ne?“ usmála se Milena. „Vždyť doma pracuji celý den a ještě si přitom zpívám.“
Vybrala z tůňky kal a bláto, prohrábla vodní propusti a voda sama se hrnula stružkou do lesa. Milena si pak šlapala vzhůru jako po dlažbě.
„Jsi hodná, Mileno!“ volala za ní cesta. „Až ti bude nejhůř, vzpomeň si na mě a zavolej:“
„Cesty, cestičky, vysušte chodníčky!“
Vysoko nad lesem na návrší stála chaloupka, před ní štěkal pes, pevně připoutaný k boudě. Jeho řetěz byl tak dopleten a zasukován, že se pes nemohl ani pohnout, dusil se a všecek se třásl zimou.
„Odnes mě do boudy!“ volal na dívku. „Řetěz mě škrtí a mrznu venku, ač mám v boudě teplo jako v kožíšku!“
Milena rozpletla řetěz, vystlala boudu vonným jehličím a suchou trávou a pejska něžně a pečlivě uložila, jako doma ukládala Cézara. Ten si panečku liboval. Okamžitě přestal naříkat, vděčně se na dívku podíval a řekl:
„Haf, haf! Měl bych tě vlastně zakousnout, proto mě sem přece uvázali. Ale za tvou dobrotu se ti chci odsloužit. Až budeš v nebezpečí, zavolej:
„Pejsku, můj psíčku, chyť ho za nožičku!“
„Kohopak tam máš, Rafe?“ ozvalo se ze síňky.
Dveře se rozlétly a na náspě se objevil stařeček v bílém župánku, dýmku s dlouhým troubelem držel v zubech. Podivil se, že pes děvče neroztrhal, a pozval návštěvnici do své chaloupky.
„Dlouho tě, Mileno, už vyhlížím,“ pravil s rozjasněnou tváří. „potřebuji hezky uklidit světničku, naštípat dříví do zásoby a připravit pro nás oba večeři. Však tu službu nechci zadarmo.“
„Toť maličkost, dědoušku!“ šveholila dívka. „Takovou práci jsem zvyklá konat denně bez odměny.“
S chutí se pustila do smýčení. Zametala, drhla a bílila, nešetřila kartáčem ani pískem. V kůlničce stála za chvíli hranička třísek a pěkně poštípaného dříví, v peci zlátly a voněly koláče, až se sliny sbíhaly v ústech a brzy bylo v chaloupce jako před posvícením.
Stařeček přecházel z místnosti do místnosti, nahlížel pod pokličky, kýval hlavou a oči mu zářily radostí.
„Dobře jsi ve zkoušce obstála,“ řekl Mileně uznale, „zde je tvoje odměna!“
Podal dívce starý, vysloužilý hodinový strojek s třemi ručičkami. Kolečka stěží držela pohromadě, ručičkami však se dalo lehce otáčet.
Ale nemyslete, nebyl to lecjaký bezcenný, odhozený budík. Začnete otáčet ručičkami a máte pocit, jako byste se dívali do kaleidoskopu. Obraz stíhá obraz.
Zkuste uvolnit vteřinovou ručičku a dobře se dívejte. Hned se před vámi zjeví to, co si přejete vidět, ať je to třeba tisíc mil daleko. Otočte minutovou ručičkou a v mžiku se octnete tam, kde byste právě byli nejraději.
Když pohnete hodinovou ručičkou, kde se vzal, tu se vzal, stojí před vámi hliněný hrnec, plný zlatých dukátů.
Opravdu, ten starý budík není k zahození.
„Važ si mého daru!“ pravil dědoušek Mileně, která se nestačila dívat a divit. „Je to vzácné dědictví po otci a po dědovi. Však se na mě bratr na smrt hněvá, že jsem dostal lepší budík než on. Nyní klidně umřu, když vím, že se dostane do dobrých rukou.
A nyní jdi, milé dítě, a pozor na mého bratra! Jistě venku obchází a číhá, aby tě mohl oloupit.“
„Kde zůstává tvůj bratr?“ zeptala se dívka. „Zanesu mu tvůj dar, aby se usmířil. Ty se bez budíku obejdeš a mně ho též není třeba. Mám zdravé ruce a dovedu pracovat.“
„Tam za lesem zůstává,“ odpověděl dědoušek. „Chaloupku má jako já a cesta k němu je stejně bahnitá a srázná jako ke mně. Ale raději se mu vyhni, zdaleka se mu vyhni jako jedovatému hadu. Je zlý, zahubil by tě!“
Podal Mileně budík se zlatým klíčkem, a ten klíč byl také divotvorný. Každý zámek dal se jím lehce otevřít. Ručičky budíku se klíčkem hravě potahovaly i vracely.
Milena uložila podivný dar do sotůrku, políbila dědečkovi ruku a měla se k odchodu. Ale zlý bratr číhal za rohem a sotva dívka vyšla, hned se za ní rozběhl.
„Pejsku, můj psíčku, chyť ho za nožičku!“ volala, nevidouc nikde žádnou pomoc.
Pes vyběhl z boudy, chňapl dědka za nohavici a držel tak dlouho, dokud Milenu neskryl hustý les.
Tu se mu dědek vší mocí vytrhl a hup! Skokem za děvčetem. Ač dobře neviděl ani neslyšel a na obě nohy kulhal, dovedl přec dobře utíkat a brzy byl dívce v patách.
Milena slyší supění a dupot a neví, kam by se ve své bídě poděla. Vpředu bahno a zrádný močál, po jednom boku strmá stěna, po druhém boku zející propast.
Tu si vzpomněla a úzkostně volá:
„Cesty, cestičky, vysušte chodníčky!“
Z hor prudce zavál vítr. Cesta v mžiku vyschla.
Milena vidí před sebou chodník, čistý a rovný jako hedvábná ztuha.
Sotva přeběhla na druhou stranu, chodník se s praskotem a s hvízdáním větru propadl a na jeho místě opět se rozlila ohromná, temná, smrdutá kaluž.
Dědek do ní zapadal hloub a hlouběji, chvílemi mu bylo vidět jen konečky uší. Pachtil se a klel, zápasil se slizkým bahnem, které nikde neposkytovalo žádnou oporu.
Milena doběhla k ukazateli, usmál se na ni radostně jako na dobrou známou.
„Sloupe, sloupečku, ukaž mi cestu k domečku!“
Sloup namířil dřevěnou ruku k jedné z cest.
„Tudy se dej, já starce zdržím.“
Poskočila radostí a na louce mezi kvítím běžela, jen se jí nožky kmitaly.
Stařec se s hlasitým proklínáním vydrápal konečně z třasoviska, seběhl dolů ke křižovatce a již z dálky křičel, až se země třásla:
„Kam se poděla ta darebnice, sloupe? Stále mi uniká. Musels ji přece vidět!“
Sloup zvedl ruku opačným směrem.
„Tudy dolů běžela. Ale pospěš si, bude již daleko!“
Dědek, brunátný jako krocan, pustil se z kopce výmolem, kde se pod skálou rozevírá kamenitá, trním a ostružiním zarostlá propast. Motal se v ní dlouho a než se vymotal, kdež byl Mileně konec!
Na konci zelené louky stojí zlatá brána, oddělující podsvětí od světa pozemského. Brána je pevně zamčena. Kolem dokola zvedá se hradba z ohně a dýmu. Jeden pohyb zlatým klíčkem, jediné otočení – a byla na svobodě.
Sluníčko se smálo vysoko nad lesem a ten domek v dálce jako by se též usmíval očima pomněnek, které kvetly pod jeho okny. Husička se slepičkami i pes Brok vítali svou velitelku s takovou radostí, že ji málem na zem porazili.
A Eva s macechou?
Závist sžírala jejich srdce, když pastorkyně před nimi rozložila dar od dědečka, a což teprve, když před očima blednoucích žen vykouzlila velký hliněný hrnec, naplněný až po vrch zlaťáky.
„Nemohu snést pomyšlení,“ zajíkala se hněvem a závistí Eva, „že bychom den ode dne byly odkázány na dobročinnost naší umazané služky. Či snad nesvedu to, co dokázala ona? Ráno přede dnem mě vzbuď a dřív, než sluníčko vstane, vydám se sama do světa a přinesu lepší dar.“
Darmo matka dcerušku přemlouvala, nebylo jí rady, nic nepomohly prosby ani pláč.
Upekla jí na cestu plnou ošatku tvarohových vdolků a škvarkových křeháčků, zamísila je slzami a do uzlíčku přibalila květ vratiče, aby dcera nezapomínala na domov a aby k němu vždy našla cestu zpátky.
Pak vystlala okov nad studnou krajkami a poduškami jako nějaký trůn, Evičku v něm usadila jako panenku z marcipánu a pomalu ji spouštěla do hlubiny.
„Vzkaž mi po vlaštovkách a brzy se vrať!“, volala za ní do studny.
Eva hodila do vody klubíčko, chutě skočila za ním, a když otevřela oči, spatřila krásnou, zelenou louku, kde se sbíhalo mnoho cest a chodníčků.
Na křižovatce válel se v blátě poražený sloup. Sepjal zablácené ruky a prosil:
„Zvedni mne, Evuško, švarná děvuško! Vítr mě shodil a sám od sebe vstát nedovedu.“
Vysmála se mu do očí:
„Kdo tě povalil, ať tě také zvedne, kostrbáči!“
A pospíchala dál, na sloup již ani nepohlédla. Ale neznala směr a dala se stezkou vzhůru do vrchu, kde zůstával zlý dědek. Cesta byla hrbolatá, plná výmolů a bahna. Dvě tůňky jako slzavé oči prosily:
„Očisť nás, Evuško, milá děvuško! Však ti to nezapomenem a dobře se ti odměníme!“
„Co si to myslíte, vy špinavé louže?“ rozčilovala se Eva. „Kdo vás jindy čistí, ať vám i dnes poslouží!“
A hle, před ní zelená stráň s bujným pažitem, na louce pod lesem chaloupka, před boudou třásl se k řetězu připoutaný pes a kvílel, až srdce usedalo.
„Odnes mě do boudy, Evičko, sic tu do rána zmrznu a kdo ochrání dům před zloději?“
„Kdo to jakživ slyšel, aby pes místo hlídání ležel jako pekáč v boudě?“ odbyla ho Eva. „Takový pes je načisto zbytečný. Pro mne si třeba zmrzni, co mi do tebe?“ A odkopla psa z cesty, až bolestí zakňučel.
Dědek vyhlédl z okna:
„Kdo se mi dobývá do chaloupky?“
I vidí dívku jak malovaný obrázek, krásně oblečenou, vlasy se jí lesknou jako nejjemnější spředený len.
Zablýskal očima a řekl:
„Dávno už vyhlížím pomocnici. Nemá mi kdo posloužit, světničku vymést, naštípat dříví, prádlo vyprat a večeři uvařit. Starému muži těžko se hospodaří.“
„Přišla jsem na návštěvu, ne na robotu!“ odsekla Eva.
Bez pobízení usedla, vytáhla z mošny křeháčky a vdolky a s rozkoší se do nich zakousla. Měla již notný hlad.
Na stole cvakal starý budík, navlas podobný tomu, který sestra Milena přinesla ze služby.
„Jaký staromódní budík!“ vysmívala se Eva. Takový jsem už kdesi viděla. Podaruj mi tu hračku!“
„Můžeš jej mít, ne však bez zásluhy,“ řekl dědek. „Bez práce nejsou koláče ani v zaslíbené zemi, bez práce není také starý budík. A tento už dokonce ne, však to také není ledajaký budík.“
Eva toho dne brzy vstávala, byla unavena a brala se po jídle hned k lůžku. Ale spala jako na psí kůži, těžko usínala a každý zvuk ji probouzel. Věděla, že ji stařec hlídá a zachtělo se jí hlídat na oplátku též jeho.
Čekala, až se ztišil, a když podle hlasitého chrápání usoudila, že tvrdě usnul, opatrně se zvedla z lůžka, strčila budík do mošny a šťastně se s ním dostala až na dvůr. Chaloupka totiž nebývala v noci zamčena.
Pes Evu zvětřil a začal vztekle štěkat.
Ve dveřích se objevila rozcuchaná hlava, vousy zplihle visely po obou stranách brady a pod zkrabaceným čelem světélkovaly ve tmě dvě ospalé, vypoulené oči.
„Drž pevně, Chňape!“
A Chňap držel. Zaťal zuby do Evina lýtka, až bolestí skoro omdlévala. Dědek se přibelhal s karabáčem a naložil jí, co se do ní vešlo. Měla záda samou modřinu.
Pes povolil nepřestávaje vrčet a Eva, hnána zoufalým strachem, rozběhla se k lesu. Daleko však neunikla. Zrádná, páchnoucí tůně číhá tu ve tmě, Eva chtěj nechtěj musela v krásných svých šatech skočit do bahna.
Brodí se močálem po pás, vzpomíná na vše, k čemu se kdy utíkala ve chvílích úzkosti, motá se sem a tam a těžce oddechuje. Před očima kmitl se jí obraz matky i sestry Mileny, hned však se rozplynul v mlze.
Dědek ji dostihl a bije, míří přesně na nejbolestivější místa, Eva se brání, uhýbá, vyskakuje, šermuje a kryje se rukama, krčí se a sedá na zem, točí se dokola na své zdravé noze a divoce vykřikuje při každé ráně. Její okrasa a pýcha, její nádherné, hedvábně lesklé vlasy poletují za ní zplihlé a rozcuchané jako mlhové závoje a všude jí překážejí. Nejraději by je teď vytrhala i s kořeny.
Však i její trýznitel je unaven, sedl si na kámen, složil hlavu do dlaní a odpočívá.
Eva, vidouc to, rychle se zvedla, proběhla křižovatkou a na štěstí našla i správný chodník ke Zlaté bráně. Nešetří dechem, nedbá, že prokousnutá noha krvácí a zanechává v trávě otisky až příliš zřetelné.
Dědek se nepotřeboval zdržovat hledáním stop. Má zde všude pomocníky a sloup mu už zdaleka ukazuje cestu, kudy nešťastnice prchala.
Znovu Evu dohonil, srazil ji na zem a karabáčoval místo vedle místa na jejím ztrýzněném těle, až jí rozedřel šaty i kůži a nenechal na ní jediného místečka zdravého. I její oči pod prškou ran zapadly do tmy a jen pomocí hmatu poznávala, kde se právě nalézá.
Polomrtvá se dovlekla k bráně, nenašla však klíček a brána jinak nikoho nepropustí, bez klíče tudy nikdo nemůže projít ani dovnitř, ani ven.
Klesla do trávy a zůstala nehybně ležet.
Zanedlouho vyšlo slunce. Poznala to na svých znavených víčkách, jichž se dotkl kterýsi ze slunečních poslů oživujícím polibkem.
Zlatá brána zářila v přílivu jasu a světla oslňujícím leskem.
Jeden ze slunečních paprsků dopadl také na dívčin zmučený obličej a vykouzlil na něm smutný úsměv. Snad to byla vzpomínka na domov, kde v téže chvíli při východu slunce myslili právě na ni a hovořili o ní.
„Kde je Evička, proč jen se nevrací, proč?“ běduje matka, která ani není schopna myslit na něco jiného.
Bohužel, přečasto tak bývá. Té vlastní dává matka celé své srdce, takže jí v něm pro nevlastní dítě ani kousíček místa nezbývá.
„Podívám se, maminko!“ těší macechu Milena.
Sáhla po budíku, pohnula nejmenší ručičkou, a teď vidí Evu, leží tam nehybná a zkrvavená za bránou, vidí i zlého starce, který stojí s bičem nad ní.
„Kéž bych byla u Evy!“ pomyslila si.
Zatočila prostřední ručičkou a v mžiku stála před Zlatou bránou. Zlatým klíčkem ji otevřela, uchopila Evu za obě ruce, vytáhla ji ven a bránu za sebou rychle zamkla.
Dědek po nich švihl bičem, zasáhl však jen zlaté kování brány, bič se vrátil zpátky a vypálil mu přes celý obličej hlubokou, krvavě naběhlou jizvu.
Milena se Evy ujala jako věrná sestra. Koupala ji ve vonném oleji, natírala ji balzámem a sloužila jí dnem i nocí. Eva byla tolik šťastná, že se jí rány brzy zahojily, žádné stopy po nich na těle nezůstaly. Mileně však ani slovem nepoděkovala. A to nebylo hezké, protože bez sestry, bez její lásky a oběti byla by musela daleko od domova sama a bez pomoci jako tulačka zahynout.
Místo vděku ještě Mileně zlořečila a žalovala na ni. Milena prý jí špatně poradila, jinak by Eva nebyla došla těch smutných konců.
Nakonec se obě ženy zle do Mileny pustily. Bily ji a tloukly ze všech stran, až se jí z otevřených ran řinula krev, a když se dala do pláče, vystrčily ji ztrýzněnou za dveře jako prašivého psa.
„Jdi a nevracej se!“ volala za ní Eva.
Milena však se již nemusela bát nouze. S darem od dědečka byla bohatší než kterákoliv skutečná princezna.
Macecha jen litovala, že jí nevzaly kouzelný budík. Mohly se hrabat v penězích, mohly si najít vznešenou společnost a všechno by jim padalo k nohám.
„Však já mám také svůj budík!“ těšila se Eva.
Zatočila nejmenší ručičkou, a všude kol a kol spatřila zármutek a žal.
Zatočila prostřední ručičkou, v mžiku zmizely růže z keřů i jablka ze stromů a všude, kam oko dohlédlo, jiskřil se sníh a mráz.
Pohnula největší ručičkou a hned se proměnila ve vichřici.
Zvedal se do výšky, vyrazila okna a s hukotem a hvízdáním hnala se jako šílená krajinou. Zůstávaly po ní jen holé kostry stromů na zasněžených pláních.
Protože ztratila od budíku klíč, nemohla si už přičarovat svou lidskou podobu. A tak lítá posud světem jako vichřice. Slyšíte, jak pod okny naříká?
„Fuí-í-í, hů-ů-ů!“ To je ona.
Jen s vánočními svátky se vrací do své domoviny, protahuje dolinami a bičuje chodce sněhovými metlami. A tak u nás pod chřibskými vrchy řádí a zpívá, dokud ji jarní sluníčko nezapudí na sever.
Macecha se proměnila v kroupový mrak a marně po zemi hledá a stíhá Evičku.
A Milena?
Nevíme, kam ve světě zapadla. Budík při stěhování ztratila a nikdo ho dosud nenašel. Jistě i bez něho došla pravého štěstí, protože ho nehledala v slávě a penězích, ale v práci a oběti pro ty, kteří se bez pomoci dobrých lidí neobejdou.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
