Bylo to kdysi, ne prý tak dávno. Lidé, kteří bydlili u silnice na městečku, bývali po delší čas buzeni o půl noci hrčením rychle jedoucího kočáru.
Kočár býval jasně osvětlen. Některým občanům bylo nápadno, kdože tak pozdě jezdí každou noc. Zvědavost nemohl přemoci Ondra Řezníků. Jednou v noci k jedenácté hodině vyšel na zápraží, aby čekal, až neznámý v kočáru pojede. Na věži odbilo jedenáct. Chvíle ticha, snad čtvrt hodiny, ani lísteček nezaševelil. A ticho to porušila ani sova, která tichým, klouzavým letem jako stín hnala se s kořistí na věž ke svým mláďatům.
Najednou zaštěkal na horním konci městečka pes. Zaštěkal krátce jednou, dvakrát a táhle zavyl. Vyl žalostně – strachem, jakoby cítil zlého ducha. Po něm zavyli i druzí psi. Pohlédl Ondra k hornímu konci, proč že psi tak žalostně vyjí a sám Ondra strachem strnul. Chtěl couvnout do dveří, schovat se, ale nohy nesloužily, jen oči strachem rozevřené dívaly se po blížícím se předmětu.
A vidí Ondra: jede kočár celý ze zlata, spřežení má zvláštní. Tažený je dvěma ohnivými koulemi, světlo jejich ozařuje zlatý kočár, zdá se, že je v plamenech. V kočáru sedí světlá, průhledná lidská postava. Ondra poznal v ní zemřelého ořechovského hraběte Magniho. Zapomněl se strachem pokřižovat, jen vzdychl: „Pán Bůh s námi a zlé pryč!“ Kočár projel městečkem a kdesi za Zmolou se ztratil.
Ráno vypravoval Ondra, co viděl, v kostele pak sloužena byla za ubohou duši mše. Od toho dne ohnivý kočár již nejezdil.
zdroj: Antonín Daněk, Zapomenuté pověsti z POLEŠOVIC
zaslaly: Dobromila Krysová a Ludmila Drobilová, Folklorní sdružení Polešovice
