Pověst ze Šumic a z Újezdce u Luhačovic
Pod Goliáškou duní válečné bubny, Boží bojovníci valí se dolinou. Jdou spořádaně, tlupa za tlupou, jako by nastupovali ke hrám nebo k boji. U obyvatel budí radost i odpor, nadšení i hrůzu, mazi osadami nepotkávají lidí ani dobytka.
Pod ochranou válečných vozů pohybují se skupiny jezdců i pěšáci. Mají zablácené boty a plameny v očích, zpívají za pochodu. Píseň mohutného zvuku, která je zároveň modlitbou i bojovým heslem, tryská ze všech srdcí, rozbíhá se po stráních a vrací se znásobena ozvěnou.
Obklopen jezdci pohupává se ve třmenech svého ryzáka sám Jan Žižka, nejvyšší hejtman a obávaný i milovaný vůdce obce boží, polem bojující.
Nespěchá, nikde nehrozí nebezpečí.
Dolinu, táhnoucí se k Brodu a dál k Hradišti, střeží jeho oddíly. Dolina polichenská, kterou právě projíždějí, byla až po Lhotu a Sehradice zbavena nepřátel v minulých dnech. A cestu horní Olšavou přes Bojkovice k řece Vláři ovládají se zbraní v ruce Žižkovi hejtmani.
Je ovšem nemálo těch, jimž není přítomnost Jana Žižky na Moravě po chuti a kteří by mu viděli raději záda než čelo. Proto je zbrojný lid stále v pohotovosti.
Před soutokem obou Olšav zahnuly postupující kolony na polní cestu k Šumicím a blíží se k obci v oblacích prachu, unášeného větrem.
Za skupinami keřů vyskakují stráže a podávají hlášení. Na okrajových stromech kryjí se zvědové, přitisknuti k větvím jako divoké kočky. Rukama si zastiňují oči a upřeným pohledem nepřetržitě přejíždějí krajinu zleva napravo a zprava nalevo.
Běda pátrači, který by něco ve svém úseku přehlédl.
V ohbí cesty za šumickým kostelem se oddíl rozložil ke krátkému odpočinku. Od snídaně bylo již daleko, svírání žaludku prozrazovalo, že se blíží poledne.
Oběd nebyl dosud připraven, Žižka však rozkázal:
„Prostřete stůl!“
Dívali se po staveních, vybírajíce očima nejvhodnější prostor k stolování.
„Chci zůstat venku!“ přál si Žižka. „Najděte místo, odkud bych pěkně viděl na své!“
„Poruč sedlat koně!“ řekli mu. „V Šumicích není místo, jaké hledáš.“
Pomohli Žižkovi na koně a vedli ho i s jeho setníky a rádci, s kuchaři a kuchtíky, s tanečnicemi, šprýmaři a zpěváky, s celým strážním doprovodem na vrchol hory Goliášky, odkud mohl dohlédnout na dno všech tří dolin a všech tří Olšav, které dolinami protékaly.
Od Šumic k Olšavě pitínské, do Polichna k Olšavě luhačovské, i do Újezdce a Těšova, kde obě spojené řeky si vyhloubily koryto pod Uherským Brodem a obrátily se pak k západu.
Žižka viděl nejen kolem sebe, ale i pod horou všude své lidi a způsobilo mu to takové potěšení, že se pustil z radosti do zpěvu:
„Heslo všichni pamatujte,
kteréž vám vydáno,
svých hauptmanóv pozorujte,
retuj druh druhého,
hlediž a drž se každý šiku svého!“
Druhové připojili své hlasy a pak zněla hora jedinou slavnostní písní, zvláště když kterýsi z táborských kněží zanotoval:
„Slýchal-li kto od počátka
tvoru světa, by pohádka
pravdu kdy přemohla?
To vše viděl Žižka bohužel jen očima svých hejtmanů. Pro jeho oči už po dva roky nevycházelo slunce – od krvavého střetnutí pod hradem Rábím jezdil v čele svých vojsk úplně slepý.
Na místě, kde obědvali, vyrostl pak dub, který zde čněl do oblak ještě před sto třiceti lety, pravý obr mezi trpaslíky v prostoru.
Byl pýchou a ozdobou kraje, věděl o tom a jako tyran utiskoval zelenou chamraď pod sebou, která živořila jen z odpadu, který jí přenechal, ale radovala se radostí chudých z jeho slávy.
V širém okolí nebylo člověka, který kdy viděl strom tak mohutný, a žilo tu přece dost lidí, prošlých světem. Také se nenašel v žádném z okolních panství polesný, který se mohl pochlubit podobným velikánem ve svém revíru.
Mladí k němu pak chodili na jaře v měsíci květů se zpěvem jako na pouť, hudba sladce vyhrávala a každý lístek naslouchal, šohaji s dívkami tančili a všechno listí tančilo s nimi – doprava, doleva. A dospělí si připíjeli na zdraví našeho slavného dubu křemeláka!
Juch, jak tu bývalo veselo!
Dub jim střásal do vlasů celé pršky zlatistých šupinek, odumřelých to kvítků, a rozprostřel nad nimi větve do velké šířky jako slunečník, aby znavené tanečníky a tanečnice chránil před bodavými paprsky svého přítele slunce.
Bývaly to oslavy krásné a důstojné, však co na tom? Vždyť všude na světě lidé rádi oslavují své vynikající rodáky.
„Je to Žižkův dub a náš dub!“ říkali pyšně.
A jak dub rostl do výšky i do šířky, tak rostla a šířila se též jeho pověst.
Dávali se k němu vodit cizinci jako k symbolu mohutnosti, houževnatosti a živelné síly. Kterýpak muž by se nechtěl vyznamenávat podobnými vlastnostmi? Každý se snažil odnést si v kapse aspoň kousíček kůry na památku.
Pak se přihnala vichřice, takovou hrůzu též nikdo v kraji nepamatoval.
Opřela se do pyšné koruny a dub padl. A aby nezůstal v umírání sám, vzal s sebou pro útěchu kus okolního lesa.
Když kmen obrovskou pilou rozřízli, spatřili dutinu - taneční pár mohl se v ní prohánět, poustevníku byla by mohla sloužit za obydlí. Krásná, prostranná šklíba uprostřed stromu, ale kdyby té dutiny nebylo, byl by asi dub odolal i uragánu, knížeti větru.
Celé léto jej drvaři zpracovávali a odváželi, a co prý toho lidé odnesli potají, ani na dvacet vozů by se to nevešlo.
Kdekdo chtěl mít v sekeře či v pantoku topůrko z dubu Žižkova, které chránilo pracovníka před úrazem a vedlo jeho ruku k jisté ráně.
A sedláci na celém panství měli kosiska z památného dubu, při nichž se sekáč neunavoval, a nanosili z lesa těch amuletů a talismanů pro syny i pro vnuky.
To byl konec Žižkova dubu.
Jednou v létě, dávno již tomu, potkal jsem pod Goliáškou stařečka z Újezdce, sešlého až k smrti. Utahaný, prací zkřivený, vyždímaný jako hadr mnohaletou bídou, hledal úročník proti štípání v hlavě a šalvěj a mátu proti kašli. Co chvíli usedal na zem a odpočíval.
Pomohl jsem mu naplnit sotůrek.
Když viděl, kolik toho je, a když pomyslil na všechno to plahočení po stráních, na klouzání v trávě přes krtince a dolíky, než by aspoň část toho sám nasbíral, svitlo mu v očích radostí, ukázal rukou za sebe a řekl chrčivým, kašlem přerývaným hlasem:
„Tu hore na Goliášce, jestli mi dobře rozumíte, stával ta veliký dub, jakého nebylo a nebude. Až z Rakús a z Frankrajchu chodili se naň dívat. Můj otec o tom slýchal a jeho otec to pamatoval. Tam pod tím dubem snad Jan Žižka obědval, ale to už je dávno.“
Žižkův dub.
Snad po celá staletí byl pod tímto jménem znám starý, šlachovitý strom, ač v kronikách nic o tom nestojí. Celé lesní trati pod ním prý se říkalo Pod Žižkovým dubem.
Ale to už je dávno. V starých mapách nic není zaznamenáno. Pojmenování zašlo asi s dubem a dnešní mladé pokolení ví o něm už pramálo.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
