Pověst z Uherského Brodu
Byl konec března, země se probouzela a všecko vonělo jarem. Ale v dědinách kolem Uherského Brodu nebylo jara, protože tam nebyl mír. Hořelo na Kloboucku i na Slavičínsku, kuruc loupežník utábořil se na Vasilsku a na Kolelači. I Bojkovice už začaly hořet, i Rudice. Slunce vycházelo v krvavých červáncích. V noci ržáli po cestách koně, jejich podkovy cvakaly v zlověstném rytmu opuštěnými dědinami, nebe na východě plálo rudou záplavou a dým požárů zahaloval obzor smuteční rouškou.
Na Holé stráži nad Bystřicí i na Vale nad Záhorovicemi šlehaly plameny výstražných ohňů, stezky vedoucí k Brodu ucpávaly se uprchlíky. Všemi cestami se hrnuli do překrveného města a mizeli v něm jako bystřiny v jezeře.
Dobytek hnali před sebou, seděli na koních nebo běželi pěšky bez dechu, bledí strachem. Na vozech převáželli potraviny, píci a nejpotřebnější šatstvo. Po stodolách a kolnách v městě lažírovali plni špíny a prachu, otrhaní, hladoví. Na Hrubém rynku cvičili se muži ve zbrani, brousili šavle a píky, zpevňovali hradební zdi, opravovali střílny a ochozy, nosili vodu do cisteren a velkých kádí. Hradby, zdi i zahrady mizeli pod nepřetržitým proudem venkovanů, oblečených v nejvšednější úbor.
„Odkud příteli?“ ptal se jeden druhého, ač se poznávali podle kroje, odlišného v jednotlivých farních obcích.
Volali na sebe, objímali se slzíce a tiskli si ruce, tísněni a odstrkováni davem. Z jejich zarostlých hrdel draly se výkřiky radosti, hněvu nebo strachu.
Ženy a děti spaly v ulicích a na zápraží domů, přikryty halenami, vlňáky a kusy oděvu. Z bud, v nichž se vařila ve velkých kotlích polévka, kouřilo se nepřetržitě. Bušení do kovadlin rozléhalo se po celém náměstí. Při rathauzu seděli v řádku venkované a pískem drhli staré, zrezivělé meče. Mezi tím pobíhali psi, drůbež a dobytek, který ztratil pána a děti, které se ztratily matkám, všude bylo plno hlomozu, křiku, pískání a troubení, jako by se blížil soudný den.
Velitel kuruckého vojska, hrabě Ludvík Pekry, sedí v polním stanu v Těšově a píše zdvořilý list brodskému purkmistrovi a ještě zdvořilejší veliteli panské hotovosti v městě Brodě a žádá maličkost – vydat město po dobrém a bez boje. Pekry je protřelý, ctižádostivý voják a rozumí válečné taktice.
„Jestliže se poddáte,“ píše, „všecky milosti knížete Rákoczyho obdržíte. Nepřijmete-li však tu milost a nepoddáte se, buďte jisti, Broďané, my silou a mocí město vezmem a nebudeme živit psa, ani kočku, ani dítě v životě matky.“
Jsou to krutá slova, hrabě Pekry však ví jedno: čím tvrdší útok, tím je dřív po vojně a nakonec i ztráty jsou menší.
„Přiveď sem ty Šumičany!“ velel strážnému.
Vstoupil Martin Málek a Jan Mlynář, zajatci, kteří dobře hovoří maďarsky a pod nátlakem odpřisáhli poddanství i věrnost knížeti Rákoczymu.
Pekry podal jim zapečetěné listy, jeden k doručení purkmistru Pavlu Hájkovi, druhý veliteli kounicovské posádky v Uherském Brodě. Poučil zvědy, jak si mají všeho v pevnosti všímat a vyslal s nimi ozbrojený doprovod až k městu.
Pak svolal podřízené velitele, udělil jim nezbytné rozkazy a rozohnil jejich odvahu statečnou řečí.
„Nemáme času nazbyt,“ pravil nakonec. „Ve vojsku obchází duch vzpoury. Jízdní houfy nejsou řádně vycvičeny ani ukázněny a drancují na vlastní pěst. Vesnice jsou prázdné a nedostatek potravin nás donutí pustošit širé okolí. Dnes vyhledáme slabá místa v hradbách a zítřek bude patřit nám, našemu slavnému vítězství. Dnes kujte a ostřete meče!“
Naplnil vínem několik zlatých kalichů, uloupených v kostelích a připíjel si po řadě se svými důstojníky. Počátek útoku určil na prvou hodinu po poledni příštího dne, jestliže se do večera poslové z města nevrátí.
Hejtmana městské hotovosti, purkmistra Pavla Hájka, marně byste dnes hledali v jeho domě nebo v úřadovně magistrátu, ač je jinak téměř všudypřítomný. Většinou se zdržuje na hradbách, které jako těžký kamenný opasek svírají město. Povzbuzuje, radí, neúnavně přikládá ruku k dílu.
Hodiny na brodské věži ohlásily poledne, když Pekryho vyslanci prošli Těšovskou bránou. Strážný přivolal smluveným signálem hejtmana a čekal na něho s rukou na jílci meče, nespouštěje zrak z kuruckých poslů.
„Co si přejí tito lidé?“ zeptal se hejtman.
Prudkým pohybem strhl pečeť z podávaného listu, přeletěl očima latinský text a zrudl. Papír pak zmačkal v kouli, ale ti jako by si na něco vzpomněl, všecky záhyby zase pečlivě vyrovnal a složil list do kapsy.
Chtěl posly vyslýchat, poznal však podle nářečí, že jsou to naši lidé a mlčel chvíli, drcen tíhou svého hněvu. Pak se zeptal staršího:
„Jaký trest přísluší zrádci?“
Odpověděl:
„Trest smrti.“
„Sami jste se odsoudili,“ mrazivě řekl hejtman.
Starší z kuruců pokusil se protestovat.
„Jsme vyslanci knížete Rákoczyho,“ pravil. „Nevrátíme-li se do večera, udeří kníže na město a vše živé pobije a vyhubí.“
Nedostalo se mu odpovědi. Vojáci na pokyn hejtmanův oba zvědy spoutali, odvedli je na radnici a uvrhli do nejhlubšího sklepení.
Před večerem vyslal Pekry do města dalšího posla s žádostí i rozkazem, aby byli ihned propuštěni jeho parlamentáři.
„Posly propustím,“ odkázal mu primátor, napřed však po právu potrestám zrádce.“
Po poledni příštího dne rozpoutal se boj. Kuruci znovu objeli hradby a pak se celá jejich síla pohnula k Hornímu dvoru. Zahřměla děla, granáty se tříštily při dopadu na kamenech a svým praskotem spíš zastrašovaly, než zraňovaly. Kusy lehčí i těžší houkaly bez přestání, až se dvůr i zámek zahalily černým dýmem. Nakonec se Kurucům podařilo zapálit Předměstí, odkud šel vítr na město.
Této pohromy se obránci hrozili od počátku. Proti dvojímu nebezpečí nestačili jim síly a teď měli nepřítele před rukama a plameny za zády.
Hašení svěřili ženám, dětem, starcům a židům. Muži, schopní boje, rozdělili se v několik proudů. Část jich zesílila obranu bašty Bílé i Vítkovské, zámek sám hájili Kounicovi mušketýři z brněnské posádky. Zbytek bojovníků odrážel zuřivé útoky Uhrů, kteří plýtvali silou i odvahou, aby prolomili bránu Nivnickou nebo Těšovskou a vynutili se vstup do pevnosti. Jediný průlom, jediný otvor byl by stačil, aby obrátili kolo osudu ve svůj prospěch.
Brány a bašty stále odolávaly. Kuruci je bořili s umíněností, jež by zasloužila uznání i od nepřítele a se vztekem, který neznal mezí. Jejich těla padala do písku, žíznivá země pila jejich krev a hejna černých ptáků pohřebních přeletovala nad nimi s jednotvárným zpěvem. Až do nejvzdálenějších domů, do zámeckých sklepů i do žaláře pod radnicí doléhalo dunění tlukadel a beranů, bořících Dolní bránu.
Mezi obránci bylo mnoho hrdinů, o nichž dnes nevíme – jejich sláva uvadla s podzimním listím. Rozvahou i největší udatností vyznamenal se sám purkmistr Pavel Hájek. Byl na náměstí i při branách, spěchal na ochozy, pak zase k ohni a v noci při svitu pochodní dohlížel na zákopníky, opravující pobořené hradby.
Těla padlých útočníků vršila se do pyramid před branami i porůznu v příkopech, kuruci je sbírali a házeli do ohně, raněné nakládali na vozy a odváželi z města. Mrtvých a těch, co zemřeli cestou, mohlo se počítat do tisíce. Na brodské straně padl jediný muž, rychtář František Urtyka, zranění utrpěli dva židé.
Po západu slunce padlo rozhodnutí. Nepřítel se do města nedostal. Zato běda vesnicím, jimiž kuruci ustupovali, byl to nespořádaný a neslavný ústup.
Za tři sta sedmdesát svých padlých zničili ohněm Bánov, Nivnici a Starý Hrozenkov. Za dvojnásobný počet těžce zraněných, z nichž málokterý ožil, vypálili Bystřici, Suchou Loz s dvorem Volenovem a Březovou. Za sto padesát raněných, které vezli domů místo kořisti, zpustošili a v popel obrátili městečko Strání.
Aby Broďanům nenapadlo pustit se za nimi, nechali kuruci v opuštěném Lipovém dvoře silný oddíl svých jezdců. Pobíhali zde mezi sutinami, křičeli, řinčeli zbraněmi, tloukli na bubny a pochodovali dlouho do noci, jako by se chystali obnovit útok na město, ztichlé a spící po vysilujícím boji.
Pojednou jejich veliteli bleskla zvláštní myšlenka. Vyskočil na stůl a utišil vřavu.
„Boj není ztracen!“ zvolal. „Kdo máš srdce statečné, přistup! Zde můžeš získat epolety!“
Vlna vzrušení prošla zástupem, nikdo však se nepřihlásil a ani jedna ruka se nezvedla.
Aby své muže roznítil, hodil jim do tváře všecky nadávky a kletby, jimiž Broďané kuruce častovali. Pak opětoval svou výzvu.
„Oč jde, veliteli?“ ptali se někteří.
„Všichni jste zbabělci!“ křičel důstojník.
Z řady vystoupili tři muži a aniž se co ptali, postavili se po bok veliteli.
„Boj není ztracen!“ opakoval řečník. „Ve městě všecko spí. Zákopníci s hejtmanem Hájkem opravili hradby a pak na nich usnuli. Můj zvěd se dostal do města a prošel jím, aniž ho kdo zastavil. Všichni spí jako dřeva: stráže na hradbách, branní v branách, pohotovost u ohňů a měšťané ve svých domech. Tito tři dobrovolníci mohou teď napravit, co naše špatně vedená pětitisícová armáda pokazila.“
Rozhlédl se po vojácích, naslouchajících s pootevřenými ústy a s vytřeštěnýma očima.
„To je šílenství!“ zvolal někdo.
„Je to proveditelné,“ pokračoval velitel. „Podmínky jsou dnes zcela jiné, než byly včera. Na věžích a na hradbách hlídkují spící stíny. Tři muži snadno přelezou zeď, porubají hlídače dřímající v bráně, navléknou na sebe jejich uniformy, ohněm nám dají z hradeb znamení a Horní bránou nás vpustí do města. Proti padesáti žoldnéřům a necelé stovce městské hotovosti, zmožené vínem, stojíme dva proti jednomu. Naše budou sklepy se spižírnami i vzácná sukna i zlato i ženy!“
Účinek těchto slov těžko lze vylíčit. Vojáci hleděli na důstojníka jak na zjevení, vždyť jim nabízí to, pro co šli do vojny a po čem srdce všech horoucně toužila. Nikdo se neodvážil ani hlasitě vydechnout.
„Naše bude město!“ zvolali tři štěstěnou vyvolení.
„Naše bude město!“ opakovali sborem ostatní, ti bezvýznamní mužíci, za něž přemýšlel velitel, zapomenutí v kouřících troskách dvora a po kruté porážce znovu předem opojení vidinou snadného vítězství, zatímco jejich zničená armáda postranními cestami s hanbou opouštěla zem. Jim je dopřáno vše napravit, jejich bude sláva a čest i kořist. Bylo to tak slavnostní, uprostřed zřícenin a v praskotu hasnoucích ohňů, jejichž stoupající dým se jim jevil jako příznivé znamení bohů.
Mlčky v pokoře sklonili hlavy a každý z nich přál si být na místě oněch tří vyvolených, jimž záviděli a byli by je odnesli do města na ramenou, kdyby tomu důstojník nebyl včas zabránil.
Tři dobrovolníci opustili jásající shromáždění s velkými nadějemi. Připlazili se k nejbližšímu prázdnému domu. Přes stejnokroj navlekli selské šaty, které tam našli a Předměstím se dostali k Horní bráně. Všude byl klid. V opuštěné stodole sebrali žebře, potichu je přistavili k hradební zdi a nejstatečnější z mužů pomalu, aby nerozhoupal žebřík, soukal se vzhůru.
Noc byla tmavá, nepatrný odlesk světla dopadal na hradby z náměstí, kde rozloženi okolo ohňů dřímali žoldnéři, unavení bojem a dlouhým bděním.
Velitelé přáli jim zasloužený odpočinek. Věděli, že kuruci, zdeptáni neúspěchem a těžkými ztrátami, nemohou se vrátit, že se prodírají horskými sedly přes Bílé Karpaty k Váhu a že oddíl, ponechaný ve dvoře pod městem, kryje hlavní jejich armádě ústup a nemůže město ohrozit. Stavěli proto jen nejnutnější stráže, na rynku zvolna dohasínaly ohně a odpočívající město se ponořovalo v temnotu stéle hustší.
Lampy, rozvěšené v ochozech na hradbách daleko od sebe, vrhaly měkké pruhy světla na kousek prkenné dlážky a do nejbližšího okolí. Vzduch byl napojen pachem dýmu a sedlé krve.
Kuruc se protáhl otvorem mezi dvěma zuby cimbuří a přikrčen ke stěně, našlapoval zlehka jako kočka, aby prkna nevrzala a nezradila ho. Teď se přiblížil k jedné z lamp, za níž ve stínu na malé terase, zahalen do pláště, stál hlídač a spal, opřen o trám.
Kuruc spatřil hlídače v poslední chvíli, až stál těsně před ním. Skrčil se jako šelma a napřáhl ruku s dýkou. Mohl bodnout, viděl však, že se muž nehýbe a nechtěl zbytečně způsobit poplach.
Jak pomalu couval, nahmatal ve tmě provaz visící volně dolů z ochozu.
Šelest jeho kroků nemohl nikoho probudit, přece však voják, procházející nádvořím, zvedl v tom okamžiku hlavu a zdálo se mu, že v odlesku lampy vidí nahoře temný, lehce se pohybující stín.
Teď zaskřípěla lampa v nárazu větru, plamen poskočil do výšky a strážný, zamotaný v plášti, přešlápl z jedné nohy na druhou a nesrozumitelně zabručel ze sna.
Kuruc, jehož smysly byly napjaty jako struny, slyšel bušit své tepny, myslil však, že slyší kroky hlídače, prudce se otočil a trhl provazem. Snad se po něm chtěl spustit dolů a zkoušel jeho pevnost, kdož ví?
Nocí se rozlehl jasný, pronikavý zvuk zvonu – byl to zvon, zavěšený na nejvyšším místě hradeb a dávalo se jím znamení v čase nebezpečí. Ozvěna ty zvuky zesílila, vítr vzal je na křídla a unášel daleko se šířícími vlnami.
Hned poté hodiny na radniční věži odbíjely půlnoc.
Hradby i prostor pod nimi mžikem probudily ze sna.
Kuruc s dýkou v ruce vrhl se proti strážci. Z druhé strany však již další dva spěchali prvému na pomoc a po schodech z nádvoří s lucernou v ruce rychle se přibližoval třetí.
Útočník, proti němuž zvedly se hroty čtyř mečů, neměl kam ustoupit, spustil ruku se zbraní a dal se klidně spoutat. Jeho dva druhové zmizeli ve tmě a zachránili životy zběsilým útěkem. Nevysloužili si epolety, ba ani uznání svého vůdce, jehož skvělý plán nepočítal ovšem s osudnými náhodami. Celý oddíl pod rouškou noci hned nasedl na koně, bez nejmenší překážky vyrazil z města a uháněl horami k slovenským hranicím.
Chyceného kuruce pak vodili hajduci za hlaholu trub a víření bubnů městem na provaze jako medvěda, měšťané házeli jim z oken kytice sněženek a pruty s kočičkami a vojáci hrozili zajatci zaťatými pěstmi.
„Vypalte mu železem znamení na čele!“ volali na průvod výrostci ze špalíru.
Útrpné právo přiřklo mu trest smrti. Než však vyvedli kuruce z vězení na popraviště, ukazovali ho jako zvlášť nebezpečnou šelmu mláděži i dospělým.
Jmenoval prý se Jan nebo Janek, byl osmahlý slunkem a večer, když se ho zmocňovala únava, přistupoval k světlíku žaláře a lidé, jdoucí kolem radnice, slyšeli jeho lkající a prosebný hlas:
„Smilujte se, přátelé, smilujte se!“
Byla to jediná slova, která se česky naučil.
V roce 1723, nedlouho po vypsaných událostech, umístil hodinářský mistr František Lang sošku kuruce – Černého Janka – ve výklenku pod hodinami radniční věže. Podnes ji zde můžete spatřit, ne ovšem tu původní, ta musela být několikrát vyměněna. Před bitím celých hodin ohlašuje zvoncem, že opět jedna hodina zapadla do nenávratna a že ostražitosti je vždycky třeba, neboť každá hodina zraňuje a ta poslední usmrcuje.
To, že zvon zní těsně před bitím hodin, připomíná nešťastného kuruce, který spustil poplašný zvon krátce předtím, než hodiny na věži ohlásily půlnoc.
Kterési neděle zastavili se turisté z českého města Havlíčkova Brodu pod Černým Jankem a poslechli si jeho koncert.
„Hleďte,“ pravili, “nemáme s vámi společné jen jméno města. Také u nás v průčelí radnice stojí figura a tahá za zvonec, není to však černoch, ale smrt.“
Co se symboliky týká, není v tom myslím rozdílu. Uherskobrodský Černý Janek nebo havlíčkobrodská smrt, obojí zde vyjadřuje hodinu, která přijde – čas, který plyne a nikdy se nevrací.
Po jarním vpádu v roce 1704 mělo naše město nějaký čas od nájezdníků pokoj. Když bylo jisto, že se kuruci nevrátí, vyhlásila světská i duchovní vrchnost všeobecný svátek. Zvony slavně vyzváněly, hudba hrála, procesí s korouhvemi a s jívovými ratolestmi obešlo obě náměstí a vítalo jaro pokoje a míru, touženého míru, který se rozklenul nad krajem jako mnohobarevná duha, zářící na obloze v odlesku hvězd i červánků slunečních, před nastávajícím ránem.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
