„Čertovým kopcem“ jest nazván malý, homolovitý vršíček nad Skalou při cestě do Divoka.
Po stvoření země prohlížel Bůh své dílo. S radostí pozoroval rozkošné doliny, jimiž protékaly potoky a řeky plné ryb. Břehy vroubeny byly zelenými křovinami, v nichž vystavěli si ptáci hnízdečka. Všechna údolí polita byla šťavnatou zelení luk. Prohlížel Bůh také hory, na něž nasadil vysoké stromy. Byl spokojen se svým dílem. Všechno krásné stvořil pro člověka.
Ale ďábel, nepřítel lidstva, záviděl Bohu jeho tvůrčí moc. Nepřál lidstvu žíti v těch krásných rovinách. Lidé tehdy byli ještě dobří a milovali druh druha. Neznali, co je lež, nenávist, nepřátelství a pýcha.
Umínil si ďábel, že doliny zatopí. Oznámil Bohu, že zničí jeho dílo za jedinou noc, dříve než kohout poprvé zakokrhá. Bůh svolil, ať to zkusí. Ďábel hledal místo, kde nejvhodněji bude údolí Moravy zahrazeno. Nanese skály z hor do údolí, zahradí tok řekám a potokům. Voda vystoupí z břehů a zatopí celé kraje. Dále za přehradu voda nepoteče a kraj suchem vyschne. Místo to našel v Napajedlích.
Pustil se ďábel večer do práce. Bral do náruče obrovské skály z osvětimanských hor a nosil je k Napajedlům. Máváním černých jeho křídel vzduch se rozvířil. Povstala velká vichřice. Obrovskými křídly zastínil měsíc, takže na zemi povstala hluboká tma.
Minula půlnoc. Čert nosil pilně skály. Blížilo se ke třetí hodině, době, kdy ozývá se ranní kuropění. Podle zakletí Bohem čert směl zůstati na zemi jen do prvého zakokrhání. Čertu zbylo již málo zahradit. Se spěchem letěl opět o osvětimanských hor, vyrval ze země obrovskou skálu a rychle vracel zpět. Nedoletěl. Kdesi v dáli kohout zakokrhal. Tím zpěvem pozbyl čert své moci a s hrozným zaklením pustil skálu. Skála spala do jezera, které bylo v místech, kde je nynější polešovská Skala. Voda vystříkla a hnala se s ohromným hukotem mocným proudem dolů. Bylo jí tolik, že vyryla hluboké koryto Zmolu. Jezero bylo hluboké, skála zase tak široká, že nemohla padnouti až na dno jezera, pouze je přikryla. Čert své práce nedokonal. Morava – třebaže úzkým korytem – mohla stále téci.
A polešovské jezero je stále přikryto.
Až lidé budou velmi zlí, rozevře prý se jezero a voda zatopí celé Polešovice. V době světové války (r. 1917) část Skaly sjela. Na tom místě vytryskla voda. To prý lidé nebyli ještě tak zlí, aby se celé jezero rozevřelo. Kdo tomu nevěří, ať položí ucho na Čertův kopec a uslyší vodu hučet. (Pěkná procházka přes Skalu až k nově postavené rozhledně Floriánka.)
zdroj: Antonín Daněk, Zapomenuté pověsti z POLEŠOVIC
zaslaly: Dobromila Krysová a Ludmila Drobilová, Folklorní sdružení Polešovice
