Přihlásit nebo se zaregistrujte

nebo pokud používáte Facebook

Mikulášé 

Poslal: Vlastimil Ondra

Obce

popis této tradice pohledem z Nivnice

V Nivnici má mikulášská obchůzka dvě velké zvláštnosti, které nemají v okolních vesnicích obdoby.

Tak zaprvé. Mikulášé – tak se v Nivnici říká skupince se sv. Mikulášem, anděly a čerty, začínají chodit už pět dní před samotným svátkem. Ještě někdy v 90. letech 20. století v tom byla dokonce jakási nepsaná, ale přísně dodržovaná, hierarchie.

Pět dní před sv. Mikulášem jste potkali po dědině skupinky nejmenších dětí. Čtvrtý, třetí a druhý den jste narazili na čím dál starší skupinky školáků. No a v předvečer svátku sv. Mikuláše se Nivnice hemžila dospívající mládeží a dospěláckými skupinkami Mikulášů, kteří dělali po dědině takový vyrvajz, a šla z nich taková hrůza, že sa děcka bály vystrčit hlavu ze vrát. Za vrátama na ulici sa totiž řvalo, mlátilo do všeckého řetazama, střílalo sa karbidem a kůlalo sa s těma plechovýma popelnicama, čo býl takový randál, že to nejde ani popsat.

A zadruhé. Nivnice měla a dodnes má speciální vyvolávání a řvaní Mikulášů, k tomu křižování ulicemi obce. V Nivnici se totiž křičí, řve a rumázgá na celý svět: „Kóóóóóóminýýýý, brééé ke kéééé… Kóóóóóóminýýýý, brééé ke kéééé… Kóóóóóóminýýýý, brééé ke kéééé…“

V roce 2015 bylo skoro vše při starém, jak jsem výše napsal. Eště pořád sa chodí několik dní před svátkem sv. Mikuláše. Zdá se však, že hierarchie se už tak přísně nedodržuje a na malé děti natrefíte i dva dny před Mikulášem. Dále s malými dětmi často chodí některý z rodičů. Zřejmě je to daň z hustého provozu na silnici. A těch skupinek Mikulášů tvořených mladými a dospěláky se zdá, že ubylo a rozhodně už nedělají tolik neplechy jako kdysi. I když. Za zmínku určitě stojí skupinka dospěláckých Mikulášů, která brázdí uličenky Nivnice na teře a lóní dcerce skoro vypichly oko vidlama a jak túrovali tú teru, tak nám pěkně načechrali trávníček před barákem.

Tolik k současnosti této tradice. Ale velmi poutavé a zajímavé povídání o slavení svátku sv. Mikuláše v Nivnici někdy kolem roku 1920 sepsal pan řídící Rudolf Opletal. Přeji příjemné čtení a myslím, že pozorného čtenáře napadne, kde se asi vzalo ono nivnické mikulášské: „Kóóóóóóminýýýý, brééé ke kéééé…,“ které se přeneslo časem až do dneška.

Vlastimil Ondra
v prosinci 2015

Mikuláš

Na den sv. Mikuláše (6. 12.) večer bylo na ulici „boží dopuščení“. Řev a řinčení řetězů rozléhaly se Nivnicí na všech stranách. To chodíjá Mikulášé. Včera chodili opovidačé, tj. kluci všelijak ustrojení, aby měli radost, že se jich někdo bojí. Ale dnes i ti sedí doma jako úkropci. Kromě dospělých nikdo se neodváží na ulici, neboť vědí, že s čerty nejsou žerty.

Průvod Mikulášů zastavil se u chalupy a – buch, buch na dvéře. Děti zbledly a schovaly se kam kdo mohl: pod stůl, pod lavu (lavku) nebo pod pohrádku (lůžko) a na pec, větší děvčata hledí se ukrýt pod kůlnou, na hůře nebo v komoře. Hospodář šel otevřít. Do chalupy se nahrnulo chlapů, že ani místa neměli. Napřed šel „svatý“. Byl oděný bílou sukní a košilí, z ramen splýval bílý papírový ornát, polepený ozdobami vystříhanými z barevných papírů. Na hlavě měl biskupskou čepici podobně zdobenou. Bílý plnovous a vlasy po ramena jsou z konopných vláken. Za ním šel „anděl“ bíle ustrojený s papírovými křídly na zádech. Pak následovala „smrť“. Byla celá bílá, na hlavě měla žlutou vyškrabanou tykev, v níž byly vyřezány oči a velké zuby. V dyni hořela svíčka.

Ostatek jizby a síň vyplnili čerti. Měli kožichy na ruby oblečené, přepásané povříslem nebo řetězem. Masky měli zhotovené ze starých klobouků, paruky s rohy ze starých kožichů, z huby jim visely dlouhé červené jazyky. Jeden čert je obzvláště strašný. Je oblečen v kůži s černými chlupy, na hlavě má „opravdové“ rohy. Nevzpomněli si diváci, že starý Šimek nedávno zabil černou kozu a že se mu její kůže ztratila z hůry, kde ji sušil. Mezi čerty motá se ještě kominík a žid s hrbatým umělým nosem a pejzy u uší. Venku musel zůstat jeden čert, který seděl na dřevěné koze na kolečkách, obtažené psí koží. V chalupě by neměl místa. Až do hospody vjede.

Celá tato společnost přišla, aby působila „výchovně“ na děti. Hospodář vytahuje uprchlíky z úkrytů a vede je k „svatému“. Ten mírnými slovy dodává dětem kuráže. Káže jim se modlit nebo se jich ptá na snadné věci z katechismu. Pak je podělí ořechy, jablky a sušenými trnkami (švestky), které nosí v koši. Někdy mu podstrčili rodiče perníkového koně nebo panenku, aby je dětem dal. Ale dvě nejmenší děti neustávají v křiku, takže je mohl „vřed zaťat“ (dostat psotník). Matka je musela ukrýt za svoje záda. Potom ještě ze spánku „zhykaly“ (vzlykaly).

Výrostci se Mikulášů nebojí. Vždyť by to byla hanba. Obrátí-li se na ně svatý s výzvou: „Modli sa!“ odpovídají: „Modli sa, nemodli sa, prázdná misa, nenajíš sa.“ Nebo: „Otče náš, jenž si, bili sa Němci o trochu omáčky, byly v ní škrobáčky (brouci).“

Hůře bylo s dívkami, kterým se nepodařilo utéci. Jestliže se modlily, tedy se jim chlapci dlouho smáli, že sa bály Mikulášů. Nechtěly-li se modlit, pak zakročili čerti. Tyto zákroky vybočovaly často z mezí lidskosti i slušnosti. Kdysi dívku, jež se nechtěla modlit, vyvlekli na řetěze ven a omočili ji v potoce, jinou hodili do mělké studny. Tak obcházeli chalupy. I v hospodě se stavili, kde dostali kořalky. Nakonec šli do mlýna. Štěstí, že nakonec.

V mlýnské šalandě bylo živo. Melci i mlečky se tu bavili, rozumí se, že vykládali o Mikulášoch. Již přišli do šalandy zprávy, co tam nebo onde natropili. „Pan otec“ neříká nic. Stárkovi a mládkovi cosi po straně pošeptal, sedl si ke stolu a klidně bafal ze své dýmky. Najednou hrrrrr-zahrčely u dveří řetězy čertů a Mikulášé se vhrnuli do šalandy. Čerti řvali, děvčata pištěla. Svatý marně se snažil udržet na uzdě smečku pekelníků. Nejvíc křiku způsobil čert s ježovinou (ježčí kůže s ostny) na hubě, který chtěl mlýnské besedníky obtúlat (líbat).

Když už toho bylo dost, vešel stárek a pohlédl významně na „pana otce“. Ten se vzchopil a zahřměl: „A už marš ven!“ Popadl čagan a hnal se po Mikulášoch. Ti ovšem nečekali výplaty a vyhrnuli se do síně, vyrazili dvéře od lanfeštu (náhon) a čmách, čmách, jak když se hastrman u stavu (splav) koupe. Výkřiky zděšení ozvaly se z hromady čertů i svatých. Ale než bys napočítal „tři“, byli také všichni venku a otřípajíce se pelášili k domovu.

Co se stalo? Stárek s mládkem na rozkaz páně otcův odstranili honty, po nichž se náhon přecházel. Prchající Mikuláši toho nezpozorovali a důkladně se ve vodě vymáchali. (pozn. Honty jsou na plocho přisekané tenké klády. Z hontů se hotovily můstky, stání tj. podlahy ve chlévech a krmnících).

zdroj:
OPLETAL, Rudolf. NIVNICE A JEJÍ OBYVATELÉ. Nivnice - rukopis ze 30. let 20. století

Fota:
Mikuláš v Nivnici 2014 a 2015. Snímky pořídili: Jiří Miškar a Vlastimil Ondra

Zvuková nahrávka:
Autentický zvukový záznam řvaní nivnických Mikulášů 2015. nahrál: Vlastimil Ondra

zpět na seznam