Pověst ze Zlechova
Při silnici v poli před Zlechovem stojí kamenný kříž. Je asi hodně starý, vypadá opravdu velmi sešlý. Je zcela odlišný od ostatních a tváří se, jako by nechtěl nebo neuměl mluvit, nic nám o sobě nevypravuje. Je to bohatýr nebo žebrák? Vyhlíží zanedbaně, ale neprosí, spíš žaluje. A jak by ne, vždyť mu při vší jeho nuzotě ještě chybí ruka, i když jen levá.
Chcete-li ten kříž v trávě pod višněmi najít, musíte se pozorně dívat. Není ani metr vysoký, snadno jej přehlédnete. Z jednoho kusu jej kameník kdysi vytesal bez nákresu, od oka. Pravé rameno bylo o málo kratší, levé zase, pokud je měl, sedělo o něco níž. Při práci s traktorem je z neopatrnosti urazili a nikomu dosud nenapadlo připevnit rameno k tělu a zbavit tak kamenného poutníka pocitu méněcennosti.
Kdož ví, jaké tajemství jej obestírá. Někteří moudří tvrdí, že zlechovský kříž je jedna z upomínek, které zanechávali Cyril a Metod a jejich žáci na svých apoštolských cestách.
Ale říká se též něco jiného.
Ztište se a poslouchejte!
Je temná noc, hluboká a zrádná jako horské jezero. Tmou se rozléhá zvláštní hukot a dunění, rytmicky členěné a pravidelné jako krupobití, které se právě přehnalo po střechách domů. Zvuky se chvílemi ztrácejí a zase zesilují a teď, jak měsíc na okamžik prozářil štěrbinou v mracích, bylo vidět nad cestou oblak zvířeného prachu.
Ze tmy vyrazila četa jezdců, přehnala se kolem ostrým klusem a zahnula vpravo. Druhá četa v patách za prvou na témž místě zabočila vlevo. Širokými polokruhy objely oba oddíly kus louky, určené za noční tábořiště, a opět se spojily.
Za jezdci postupovali pěšáci.
V jejich čele kráčeli tamboři, vyhazovali paličky nad hlavu a potmě je ve vzduchu chytali, aniž přerušovali bubnování.
Na povel důstojníkův rozešly se jednotlivé čety na určená místa ke krátkému odpočinku.
Mezi plujícími oblaky znovu vyhlédl měsíc a záhadným úsměvem postříbřil část horského pásma s obrysem hradu i jeho věží na severozápadním horizontu.
„Och, věděl jsem to!“ obrátil se hejtman k pobočníku.
„K zemi!“ zavelel. „Zašli jsme příliš daleko.“
Pobočník objel tryskem tábor a celá armáda se bez hlesu složila do vlhké trávy, napojené rosou. Ztichlé tábořiště se podobalo velkému hrobu.
Tu se již kyrysníci vraceli z objížďky a hlásili hejtmanovi, že je zde bezpečno a žádný nepřítel není nablízku.
„Hradu se v noci bát nemusíme,“ pokusil se rozptýlit pochybnosti jezdecký hejtman. „Než se rozední, budeme daleko z jeho dohledu.“
Pobočník neuctivě odkašlal.
„Pane komandante,“ řekl povýšeně, „není zvykem Jeho Výsosti spoléhat na šťastné náhody. Jsme tu daleko od našich a nepřítel na nás může hledět právě z oken toho hradu.“
Hejtman jen pokrčil rameny na znamení, že na jeho bedrech nespočívá odpovědnost.
„Je to rozkaz plukovníkův,“ řekl stroze.
Rozestavili stráže do hloubky a ve směru k hradu Buchlovu je zdvojnásobili. Pak zaalehli do trávy oblečení, se zbraní po boku.
Jeho Výsost, nejvyšší velitel, odpočíval v přepychovém polním stanu. Styk s hejtmany mu obstarával pobočník. Vrchní velení noční výpravy svěřil plukovníkovi, jednotlivým útvarům veleli hejtmani.
Strážní přecházeli mlčky ve dvojicích, jejich oči přivykaly temnotě a postupně rozeznávaly i vzdálenější věci. Jen tu a tam, když se oba zastavili a zkoumali oblohu a vítr, padla mezi nimi krátká poznámka. Kdyby byl někdo pozorně naslouchal, byl by zachytil útržky měkkého jazyka slovanského, příznačné znaky ruštiny.
Vojáci spali, kam se který položil. Vítr jim přinášel vůni schnoucího jetele i výdechy vzdálených lesů, a spali pak tím tvrději. V polosnění střídali hlídky a nakonec usínali i muži na hlídce z únavy a z otupělosti nepokojným, trhaným spánkem.
Spali tvrdě, natažení naznak nebo schouleni v klubko, vysíleni mnohadenním bděním, hladem i úmornými pochody, někteří s podvědomou myšlenkou neprobudit se již na tomto světě.
Noc byla vlahá a kouzelně krásná, ale ta krása byla nesmírně smutná.
Hrad Buchlov shlížel z nedobytného skalního ostrohu jako neúprosný vládce do nížiny Dolnomoravské, kterou ovládal od Napajedel až po slovenskou hranici. Pohled z takové výšky povzbuzuje sebevědomí.
Ve svých síních a sklepech po staletí shromažďoval poklady drahých kovů i klenoty umění a střežil je stejně důrazně jako svou moc. V neklidných válečných časech byl strach jeho hlavním hlídačem.
Hlídky na vysunutých hradních věžích napínaly oči do tmy či do mlhy se stejnou úporností jako do krajiny, zalité sluncem. Žádný děj, žádný pohyb ať ve dne, či v noci, nesměli propustit bez povšimnutí.
Oddíly ruského knížete Bedřicha, stojící ve službách Zikmunda Korybuta, byly navyklé postupovat a přesunovat se v noci. Žili tedy ve stálém napětí za dne i ve spánku, připraveny v každém okamžiku vyskočit a utíkat, nebo se zastavit a mávat mečem. Přes všechnu svou obezřetnost, až rafinovaně vypěstovanou, neušli dnes pozornosti buchlovských hlídek.
Jeden ze strážců na hlásné věži zahlédl při svitu měsíce nedaleko Zlechova záblesky vytasených šavlí. Blýskání sice brzy ustalo, avšak důstojník hradní stráže, přizvaný k poradě, věděl ihned, oč jde.
„Vojsko na pochodu!“ zvolal s vědoucí jistotou. „Rozložilo se k odpočinku a nezapálilo ohně a nezapálilo ohně. Nejsou to tedy přátelé.“
Sestoupil z věže a okamžitě poslal četu rychlých jezdců na výzvědy k Zlechovu.
„Buďte jako ostříži a jako hadi!“ volal za nimi.
Měli úlohu snadnější, než očekávali. Jistěže je nikdo nevítal s kyticemi a s fanfárami, nic se však také v táboře nepohnulo a nikdo se nestavěl na odpor.
Všechno živé, od prince – velitele až k poslednímu hlídači koní, bylo pohrouženo v strnulý spánek. Vítr dováděl s travními stébly nad hlavami spáčů a bzučel své proměnné melodie.
Slídiči bez překážky obešli tábořiště a pozorovali nepřítele z návětrné strany. Spočetli množství a sílu jeho vojsk, druh i jakost zbraní a výstroje a podle zásob odhadli, že výprava potrvá dva, nejvýš tři dny.
Velitel hradní posádky připravil zatím své jezdce, rozdělil jim zbraně a roznítil je k boji. Čekal již jen na návrat hlídek.
Kromě branného a věžních strážců stáli v pohotovosti všichni muži, schopní boje a rychlé jízdy, a z žen ty, které se přihlásily k samaritánské službě.
Za plné tmy, dlouho před prvním úsvitem, přirazili ke Zlechovu, zvolna objeli vesnici a v opuštěném humně za posledními domy nechali své koně volně se popásat.
Odtud vybíhali sehnuti po skupinách mezi obilnými poli, klopýtajíce pod tíhou zbraní. Mlčky, krok za krokem obklíčili širokým kruhem tábořiště, vrhli se na zem a čekali.
Stříbrný terč měsíce sestupoval k obzoru, stíny se protahovaly a bledly, začalo se rozednívat. Předměty zvolna se stávaly viditelnými.
Na nejvyšším místě svírajícího kruhu zvedl se od země stín a vzápětí třikrát po sobě zakrákala vrána.
To bylo znamení k útoku.
A pak jako by se peklo rozevřelo.
Nad táborem se zvedla kruhová hradba těl, sevřela se jako obrovská hradba těl, sevřela se jako obrovská obruč a déšť svištících oštěpů sypal se na nehybné, nic netušící oběti a přibíjel je k zemi. Po každé salvě útočníci postoupili a srazili úžeji kruh.
Nejvyšším velitelem přepadeného sboru byl vysoký, hrdý důstojník, podle tradice prý ruský princ. Vzdal se pro dnešek velení a spal ve stanu v plné polní výstroji zároveň se svým pobočníkem.
Při prvním výkřiku vymrštili se oba z lůžek a pobočník, spatřiv tu hrůzu, zvolal:
„Jdou nepřátelé, jdou!“
Skočil před pána a zakryl ho svým tělem.
„Však neprojdou!“ tvrdě opáčil princ, odstrčil sluhu a s dýkou v zubech a s dvěma meči v rukou vrhl se proti napřaženým kopím.
Čtyři protivníky obratným šermováním složil mezi klasy, pak uličku palašem prosekal mezi Buchlovskými, až se jim octl v zádech. Ale jek utíkal ke koni, byl zezadu zasažen šípem zákeřného střelce, a pak ještě od druhého proboden halapartnou padl jako jeden z prvních.
Chtěl na koni odlákat Buchlovské a roztříštit jejich útok, byla to však marná oběť.
Nepřítel dotíral ze všech stran, celá mračna oštěpů vrhal do ležení a zvolna stahoval kruh. Obránci se sbíhali v menší hloučky, ztráceli však prostor a stávali se snadným terčem šípů a kopí.
Deset nejstatečnějších odhodlalo se nakonec k zoufalému činu. Měli pevné helmy, železné krunýře a dlouhé, ostré meče, hlavně však nepřekonatelnou vůli probít se z toho pekla stůj co stůj.
Krutost nepřítele, který surově dobíjel jejich kamarády, spínající ruce o milost, propůjčovala pažím deseti vyvolených nadlidskou sílu. Druh druha kryl a podněcoval k divům udatnosti.
Vytvořili klín, prorazili železný kruh, prosekali se obklíčením ke koním a za chvilku už jen obláček prachu naznačoval, kudy prchali.
Bitevní pole ztichlo.
Umlklo vytí psů a řev démonů, běsnících po krvi, sténání raněných zhaslo s jejich posledním vydechnutím. Vítězní bojovníci mocně oddechovali, spalováni touhou po nových hrůzách, ještě jich neměli dost.
Když byli mrtví obráni o poslední kousek oděvu, odnášeli je zákopníci do hlubokých jam, kořist naložili na vozy a pak už jen krví zbrocené, zdupané obilí a polehlá tráva podávaly výmluvné svědectví o jedné z tragédií, které se zpravidla odehrávají bez diváků.
Deset statečných ruských jezdců hnalo se vysokou trávou, na kterou kosa zapomněla pro svou službu smrti, a zanechávalo krvavé krůpěje na orosených květech. Ujížděli k Nedakonicím a lužními lesy dále k Ostrohu, podobní spíš přízrakům nežli synům lidským.
Město Ostroh spěchalo otevřít jim brány a zahrnout je samaritánskou péčí.
Vojáci ihned vyhledali knížete Bedřicha a podali mu věrnou zprávu, která i v nejprostším podání byla strašná svou pravdivostí.
Deset zubožených postav srovnalo se do řady a nejstarší z nich hlásil:
„Vojenský sbor prince plukovníka, do posledního muže nastoupený, hlásí se po noční bitvě svému vrchnímu veliteli!“
Knížeti Bedřichovi i jeho důstojníkům běžel při tomto hlášení mráz po zádech.
„Kdyby to aspoň byla skutečná bitva“ tiše poznamenal jeden z důstojníků.
Kníže vzdal čest padlým, přešel řadem od muže k muži a každému beze slova stiskl ruku.
Zpráva o tragédii u Zlechova se pak dostala do ruských kronik a ústním podáním se dochovala také u nás.
Chrabrého prince – důstojníka pohřbili po boji na místě, kde ho stihla smrt. Jeho druhové se po skončení vichřic hněvu vrátili na Moravu, vykřesali z cetechovického kamene kříž a vsadili jej padlému hrdinovi na hrob.
Stojí podnes na mezce pod mladou višní, šest kroků od silnice, mlčenlivý, zmrzačený.
Staří lidé tvrdí, že se zvolna posunuje k cestě. A jak to povídal ten starý mlynář, už měl mnoho let, ale paměť mu sloužila a vyprávěl, radost poslouchat.
„Sám to pamatuju,“ říkal stařeček. „Za mých mladých let stával ten kříž na dohození kamenem od cesty a od starých jsem slýchal, že býval od silnice dobrých šedesát sáhů daleko. A se silnicí nikdo nehýbal, od nepaměti běží po stejném místě.“
Sedlák, kterému pole patřilo, kříž prý kdysi na jaře vykopal a koně jej vlekli na řetězech na dřívější místo, ale nic nebylo platno. Za několik dní našli kříž tam, kde jej vyryli.
Kříž tedy nenápadně putuje a od nikoho si nedá poroučet. Až se posune k samé silnici, zatmí prý se slunce a nastane konec světa.
Zlechovský kříž není tedy ledajaký kámen. Však míval jeho majitel i tu výsadu, že celý pozemek s křížem byl osvobozen od placení daní a dávek.
O vánocích v roce 1805, po slavkovské „bitvě tří císařů“, zastavila se v Uherském Hradišti skupina kozáků cara Alexandra I., kteří ujížděli z nešťastné bitvy. Horlivě se vyptávali na pole Na Hlavinách poblíž Zlechova.
Ruské letopisy prý znají to místo, před dávnými časy se na něm odehrála krvavá bitka mezi českými a ruskými vojsky. Ruské oddíly byly prý nenadálým přepadem poraženy a pobity. Jenom menší skupina jezdecká prý se prosekala a donesla zprávu o nešťastné bitce carovi do Moskvy. V té kruté řeži padl prý také ruský princ a jeho tělo tu posud odpočívá pod kamenným křížem.
To jsou upomínky na boje moravských táboritů v okolí Buchlova, Nedakonic a Uherského Hradiště.
Ruský kníže Bedřich z Ostroga přitáhl na pomoc moravským husitům jako spojenec litevského knížete Zikmunda Korybutoviče, „požádaného a voleného krále českého“. Korybutovič však se svého království neujal a nikdy nebyl za krále korunován.
A tak se i Bedřich, který držel Světlovsko a Ostrožsko pod svou svrchovaností až do roku 1436, vrátil nakonec po mnohých dobrodružstvích zpět do své krásné domoviny.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
