Přihlásit nebo se zaregistrujte

nebo pokud používáte Facebook

Milan Švrčina - primáš, cimbalista a učitel 

Obce

V roce 2016 uplynulo 35 let od úmrtí učitele Milana Švrčiny, primáše lidových muzik, cimbalisty, tvůrce mnoha folklorních programů, objevitele starých písní a tanců a zakladatele národopisných souborů na jižním Valašsku, Slavičínsku, Luhačovickém Zálesí i na Slovensku v Púchově.

Milan Švrčina se narodil 27. srpna 1927 v Brně v učitelské rodině. Otec Florián Švrčina (1900-1945) působil jako řídící učitel ve Valašských Příkazích. Hrál výborně na housle - absolvoval externě brněnskou konzervatoř. Sestavil si vlastní cimbálovou muziku z lidových muzikantů a jako primáš této muziky zapojil do své folklórní skupiny celou svou rodinu - manželku, dceru Jasnu a syna Milana. "Cimbálová muzika Floriána Švrčiny" vystupovala po valašských vesnicích a městečkách na moravském Slovácku i na Slovensku nejen s lidovým repertoárem, ale v době předmnichovské republiky a protektorátu i s koncerty vážné hudby.

Milan se naučil hrát na housle u svého otce a už ve 14-ti letech hrál také na cimbál. Zasloužil se o to jeho učitel - cimbalista Alois Fabian z kdysi slavné Matalíkovy valašské kapely. Zdokonalil se též u uherskohradišťského cimbalisty Otakara Juříka. Škola, kterou dali mladému Milanovi byla opravdu vynikající.

V letech 1945 - 1947 studoval na učitelském ústavu ve Valašském Meziříčí a po jeho ukončení nastoupil na své první učitelské místo - Osmiletou střední školu Valašské Klobouky. Po návratu z vojenské základní služby se stal učitelem na osmiletce ve Štítné nad Vláří. V roce 1953 byl přeložen do Slavičína opět na osmiletku, kde poznal svou manželku Svatavu - též učitelku, pocházející z jižní Moravy. Vychovali spolu čtyři děti- dva syny Milana a Květoslava a dcery Svatavu a Lenku. Už od malička byly zapojovány do národopisných souborů, které založil.

Po roce 1965 se odstěhovali do Valašských Klobouk, do domku po rodičích a manželé přecházejí učit na Základní devítiletou školu ve Val. Kloboukách. Od 18. listopadu 1974 je Milan nucen odejít na své poslední učitelské místo na Základní devítiletou školu do Francovy Lhoty v okrese Vsetín. V té nejpilnější práci jej náhle zastihla smrt 4. září 1981 ve věku 54 let.

Plnění otcova odkazu a velká láska k drahému Valašsku, jeho písním, pověstem, tancům a lidovým zvykům, to vše vedlo Milana Švrčinu k soustavné a obětavé práci při sbírání lidových písní, tanců a zvykosloví (z Bylnice, Štítné, Slavičína, Nedašova a moravskoslovenského pomezí). Získaný materiál pak upravoval pro veřejná vystoupení a koncerty národopisných souborů, jichž byl zakladatelem.

Svoji první "Švrčinovu cimbálovku" sestavil ze svých spolužáků na učitelském ústavu ve Valaš. Meziříčí v letech 1945 - 1947. Hráli po celém Valašsku, v Praze v Československém rozhlase a v roce 1947 získali 2. místo na národopisných slavnostech ve Strážnici. Vystupovali se skupinou tanečníků a zpěváků, kterou vedl profesor Dr. Arnošt Kubeša.  

Na prvním učitelském působišti - Základní škole ve Valašských Kloboukách založil Švrčina svůj první dětský soubor, který za dva roky působení získal v dětské Strážnici I. cenu za zpěv a provedení tance čardáše. Švrčinova muzika pak vyhrála v roce 1949 I. místo v soutěži cimbálových muzik ve Vsetíně.

V letech 1949 - 1951 vykonával Milan vojenskou základní službu, byl členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, v němž založil první osmičlennou cimbálovou muziku.

V letech 1951 - 1953, kdy působil jako učitel ve Štítné nad Vláří, založil národopisnou skupinu žáků i soubor dospělých. Zde se mu podařilo získat do cimbálové muziky kolegy učitele, kteří později řadu let tvořili jádro jeho muziky ve Slavičíně. Žákovská skupina ze štítenské školy slavila zase úspěchy - v roce 1952 vyhrála ve Strážnici se svými zbojnickými tanci.

Od roku 1953 odchází Švrčina do Slavičína, kde na místní osmiletce zakládá soubor "Slavíček". Jeho první vystoupení se uskutečnilo 24. října 1954. Milan po léta působil jako vedoucí souboru i cimbálové muziky. Podílel se i na rekonstrukci původního slavičínského kroje. Soubor měl dvě části - malý, z jehož řad doplňoval a obnovoval soubor dospělých.

V roce 1965 se odstěhoval do Val.Klobouk, avšak ani zde nezapomněl na slavičínské. Stále s nimi spolupracoval, radil a pomáhal svým odchovancům. V letech 1971 - 1974 ve Valašských Kloboukách založil žákovský soubor Skřivánek a zároveň začal cvičit i žákovskou cimbálovku, kterou primášoval. Hráli v ní oba jeho synové - Milan na basu a Květoš na cimbál. Dále Pavel Šuráň, Vladimír Sulovský a Leon Überal druhé housle a Ladislav Tarabus a Karel Okénka kontry. Tito bývalí žáci se dodnes aktivně věnují hudbě. V roce 1971 se zasloužil o znovuobnovení souboru Slavíček. V té době měl soubor 25 členů, převážně z bývalých členů žákovských souborů. Pod jeho vedením tehdy Slavíček uskutečnil řadu vystoupení na různých místech naší republiky. V roce 1975 natočila Čs televize Brno za režie Věry Mikuláškové a pracovníka BROLNu Jaroslava Juráška čtyřicetiminutový národopisný snímek souborů Slavíček a Skřivánek za doprovodu Švrčinovy dětské cimbálové muziky nazvaný "Zazpívej Slavíčku". Valašské písně, tance, lidové hry, cimbálová muzika a zbojnické tance se prolínaly s krásnou přírodou jihovýchodního Valašska, Závrší a luhačovického Zálesí. Milan také pomáhal při nácviku i choreografii i dalším souborům, např.souboru Závršan z Nedašova, složenému převážně z místních občanů starší generace, kteří ještě sami zachovávali některé prastaré lidové zvyky a obyčeje (dožinky, kosení luk, večery při draní peří, předení, výroba loučí apod). Se svým programem "Nedašovjané" sklidili velký úspěch na strážnických slavnostech. Valašskoklobucký soubor Skřivánek se udržel do roku 1974 a měl za sebou řadu úspěšných vystoupení nejen v naší republice, ale také v Polsku a bývalé NDR

Po přestoupení do svého posledního učitelského působiště ve Francové Lhotě získal brzy velkou přízeň školy i občanů a ve velmi krátké době založil stočlenný žákovský soubor, od roku 1978 i soubor dospělých. Oba soubory vedl až do své smrti v roce 1981 a vystupoval s nimi za doprovodu vlastní, již poslední Švrčinovy cimbálové muziky.

Jako výborný cimbalista, houslista a zpěvák byl Milan často zván od spřátelených souborů a muzik k hostování, zvláště k připravovaným reprezentačním zájezdům do zahraničí. Byly to soubory - Valašský krúžek z Brna, Slovácký krúžek ze Strání, soubor Olšava z Brodu, Vsacan a Kyčera ze Vsetína, Lipta z Liptálu a Světlovan z Bojkovic, s nimiž procestoval celou Evropu a Skandinávii.

Milan Švrčina zasvětil celý svůj život národopisné, sběratelské a hudební činnosti. Byl výborným pedagogem, dobře rozuměl dětem menším i odrostlejším. S velikou láskou k lidem a milovanému kraji uváděl v život prastaré  lidové tance a zvykosloví, aby tento poklad nezahynul, neupadl v zapomnění. Z jeho folklorní činnosti dodnes čerpá řada souborů. I když se někdy setkal s nepochopením, nikdy nezatrpkl. Šel po své vlastní vytyčené cestě dál přesto, že jemu i jeho rodině kladli mnozí lidé v době totalitního režimu velké překážky. Nedal se odradit, ale znovu a znovu začínal s novými dětmi, mládeží i dospělými. Soubory - tanečníci i muzikanti byli zvyklí vystupovat v tvrdých podmínkách, třeba na louce a bez mikrofonu. Jeho heslem bylo: "Nic než národopis". Někdy chodil i do školy na vyučování ve valašském kroji - a ve valašském kroji byl také pochován.

Na závěr slova Jana Rokyty, hudebního redaktora Československého rozhlasu Ostrava:

…v osobě Milana Švrčiny odešel člověk:

- Učitel, jakých je málo. Každá obec, kde učil se mohla pochlubit zvýšenou folkloristickou aktivitou, mnohdy i novým souborem nebo vesnickou skupinou, na jejímž vzniku měl Švrčina lví podíl.

- Cimbalista, jakých je ještě méně - naprosto svůj jak technicky, tak stylově i úderově. Navíc excelentní dramaturgie a čich pro "klenotnicové" typy písní, což souvisí také s lidem.

- Aranžér a skladatel - myslím, že řadu melodií sám anonymně složil a nenápadně pustil takříkajíc do oběhu, až splynuly s tradičním materiálem. A aranžér - zejména svérázný harmonizátor s přímočarými překvapivými nápady, které jakoby nesly už tak trochu pel té pohraniční slovenskosti - ta sem určitě patří a je správná. Neobvyklý a konformní způsob hudebního myšlení.

- Eticky, morálně a esteticky na výši s vnitřní kázní a smyslem pro povinnost. Nositel nesmírné lásky a citu k folklorní materii svého kraje a její prezentaci pro široké vrstvy posluchačů a diváků. Nebylo vždy lehké najít k němu cestu - byl plachý a tu a tam nedůvěřivý - ale komu bylo dovoleno tu cestu najít a po ní jít - ten byl odměněn bohatstvím myšlenkovým, citovým, hudebním.

Výběr ze vzpomínek na Milana Švrčinu, které napsala Emilka Malíková (Polášková) ze Slavičína, zveřejněných ve Vlastivědných kapitolách Valašskokloboucka v listopadu 2010

zpět na seznam