Pověst z Ořechova
Vyprávění mysliveckého mládence
Není tomu příliš dávno a starší osadníci ty doby pamatují, kdy stávala na vršku nad Skalkou stará osamělá borovice. Bývala cílem a útočištěm při hrách dětí i při svátečních schůzkách mladých a visíval na jejím rozbrázděném kmeni obrázek.
Chlapci, unavení při honičce, sedli si někdy do stínu staré borovice a bylo-li teplo, často zde opřeni o sebe usnuli. Někteří prohlíželi vybledlý obrázek a marně se přeli, kterého světce představuje.
„Zeptám se dědečka,“ nabídl se kdysi jeden z chlapců.
Při příští schůzce se pochlubil, že už ví, proč tu ten obrázek visí.
„Chceme to také vědět!“ domáhali se ostatní.
„Dobrá!“ souhlasil, „ale budete-li mě vyrušovat, všechno zapomenu a nedozvíte se pranic.“
A když chlapci slíbili, že budou pozorní a že „ten, který vyruší, dostane za uši“, nedal se už vypravěč pobízet.
Šel kdysi stařeček přes pole z Újezdce do Ořechova a zatměl. Bouřka byla na spadnutí, když odcházel, ale nedal si říci. Měl v Újezdci vdanou dceru, hodného zetě a tři roztomilé vnoučky, a ti všichni ho přemlouvali, aby zůstal, ale on, že ne, a nezůstal.
A ještě dělal furianta. Možná měl trochu v beranici, když tu sázku uzavřel. Kdyby prý hrom celý Háj na třísky rozštípal, on tudy projde. A kdyby se tam na vršku sám satanáš ženil, on si na té veselce s jeho milou Kateřinkou skočí v kole skočnou a bude doma dřív, než ponocný v Ořechově odtroubí půlnoc.
Byl to chytrák, ten stařeček, aspoň si to myslil. Když stoupal do vršku, počítal v duchu půllitry, které vyhraje, a neviděl, jak se mu nad hlavou vyvalovaly mraky, černé jako smůla, a dusno bylo, až se celý zpotil.
Sotva došel doprostřed Háje, zarachotil hrom a k tomu začalo pršet, jen se lilo.
Přikrčil se ke kmeni, ale za chvilku ho již ani stromy neochránily. Otvory mezi listím protékaly praménky deště jako děravým deštníkem.
Chudák stařeček, ten vypadal! Voda z něho crčela jako z cedníku. Řekl si, že už nemá co zachránit a namířil si to přímo z kopce k Ořechovu.
Jste zvědavi, kam došel? Sám to nevěděl. Patrně se pustil opačným směrem, protože se brzy octl v hustém smrčí, kam nepronikl ani ten nejmenší světelný paprsek. V hrobě nemohlo být temněji. A déšť se lil průduchy mezi větvemi, jako by chtěl zatopit celou dolinu až po Bzenec.
Už nemyslil na sázku.
Motal se v bludišti stromů, narážel na kmeny a hmatal po větvích, chtěl-li udělat krok vpřed. Po dlouhém trmácení vypověděly stařečkovi nohy službu, svalil se pod strom a zůstal nehybně ležet.
Usnul a zdálo se mu, že nad ním poletují ptáci a smál se jejich úzkostnému křiku.
Zvedl hlavu a spatřil hvězdu. Vznášela se nad stromy a ozařovala vrchol mohutné borovice. A teď viděl člověka, připadal mu nějak známý – byl to on sám. Šel zvolna lesem k borovici a zavěsil na její kmen obrázek.
Tu začaly všechny stromy dokola šumět a tančit a stařeček se probudil.
Ležel na zemi mezi smrky a jedlemi, promoklý do niti, a třásl se zimou. Kolem se rozsvěcoval den a vůbec již nepršelo. Ve vsi pod ním kokrhali kohouti, stromy sténaly při závanech větru, kropily zem velkými slzami a vysoko nad jeho hlavou dohasínaly hvězdy. A ta nejjasnější byla jitřenka, stála v plném lesku nad korunou statné borovice a starci se zdálo, že mu hledí do očí, a že ho pobízí:
„Kde jsi? Čekám!“
Stařečkovi se rozbušilo srdce. Ten sen, to bylo vnuknutí.
Namáhavě se zvedl a s jakousi bázní kráčel ke staré, mohutné borovici, a div se před ní nepoklonil.
Její koruna si v oblacích pohrávala s větrem, nebylo nad ni vyššího a ztepilejšího stromu v porostu. Jak se pyšnila svou štíhlostí, svou krásou – jako každá žena. Ó, dobře ji znal!
„Ale čím tě ozdobím?“ stýskal si.
Neměl nic, co by krásné borovici zavěsil na šíji. Alespoň pentli kdybych měl, barevnou pentli, aby ji vládkyni lesa uvázal kol štíhlého pasu.
Shýbl se a natrhal kytičku jarních lech, jejichž rudé kvítky prý zmodrají, když na ně spadne rosa.
Upevnil kytici do rozpukané kůry staré borovice a seběhl přímo dolů ke Skalce, dobře už poznal cestu.
Podskalský potok měl svůj slavný den. Všecko kolem sebe utiskoval, potápěl a bořil. Malá stružka se po bouřlivé noci proměnila v dravou bystřinu. Zatopila kus obce, pěnila se, ječela a vzpínala se velkými vlnami. Divoký proud se opřel do Skalky a nejraději by ji smetl z cesty, ale skála byla mocnější. Rozmetal tedy navršené hráze, zpustošil řadu domků, strhl všecky mosty v městečku a odnesl je s sebou.
Stařeček se do dědiny ke svým nedostal. Usadil se na nejvyšším balvanu Skalky, hleděl do rmutných vln a naříkal jako starozákonní prorok nad zkázou domova.
Vzduch byl vlahý a svěží a všichni ptáčci, co jich bylo v Háji, zpívali mu nad hlavou, když se vracel znavený, prostydlý a hladový zpátky do podhorské vesničky, z níž včera s takovou bujností a s takovým spěchem utíkal.
Dcera neměla z jeho příchodu mnoho radosti.
„Ech, vrátil jste se, táto?“ to bylo vše, čím otce uvítala.
Ale pak se ho ujala s oddaností věrného dítěte a ani mu nevzpomínala včerejší furiantství.
Zabalila stařečka do houní a snesla mu, co jen mohla. Potom se však ukázalo, že to s jeho nemocí není tak zlé.
„Ne, nesmím se poddat!“ řekl si stařeček, sházel ze sebe přikrývky a příštího jitra zas už rázoval ve vysušených botách přes vrchy a doliny po hradské ke Kyjovu, kde se právě konal jarní trh.
Obchod dnes nějak vázl. Kupců po té povodni přišlo pořídku, zato prodavačů se na kyjovském rynku jen hemžilo. Pokřikovali na sebe, jeden druhého překřikovali a haněli se navzájem.
Pak se všichni začali hádat a bylo to náramně veselé.
Z trhu přinesl stařeček pro sebe jedinou věc: malý, v pěkném rámu zasazený svatý obrázek.
Rozloučil se se svými milými, a znovu přes Háj, a známou cestou dolů k borovici.
Kytička na kmeni z dálky se zelenala a květy jarní lechy byly kupodivu po třech dnech stále svěží. Stařeček nad nimi upevnil svůj obrázek a vypadalo to docela hezky.
Hlavičky lech však zatím zcela zmodraly a není divu, vždyť té rosy bylo takové množství, že by byla málem celé městečko odnesla.
Když se stařeček nad něžnými kvítky skláněl, třásly se na nich ještě velké krůpěje rosy.
Či to snad byly slzy? Kdož ví.
Borovice na návrší nad Skalkou byla trochu zvláštní stvoření. Byla přesvědčena, že svět se bez ní neobejde a velmi si na tom zakládala.
Svět – to byl jen ždibec země kolem městečka Ořechova, ty stráně, lesy a vrchy, na které dohlédla ze svého kopečku.
Městečko v kotlině pod vrchy bylo asi též vznešené a důležité, avšak ve spojení s ní, nejkrásnější ozdobou Háje, bylo jistě mnohem vznešenější a důležitější. Tak to aspoň borovice chápala.
Povahou a zálibami se borovice nelišila od ostatních stromů. Slunce, voda a vzduch, to byl pro ni život, každodenní potřeba, to byla její míza, květ i semeno. Dala se ovívat větrem, kropit deštěm a budit ranním sluníčkem, měla však na rozdíl od ostatních stromů ještě další lásku – měla ráda společnost.
„Nedovedu žít osamocena,“ říkala, ale mínila tím jen společnost, v níž jako maják čněla a zářila nad ostatními.
Nerozlučnými společnicemi byly jí především její družky borovice. Milovala modřín i dub, protože toužily po výšinách jako ona a celou bytostí se pnuly k světlu. Jasan milovala pro jeho ztepilost, akát pro vůni jeho květů.
Přátelila se též s ptáčky, kteří nalézali domov mezi jejími větvemi a chlubila se přízní mnoha lidí, a ne lecjakých: myslivců, tuláků, milenců, básníků a zvláště dětí.
Nikdo v revíru se jí nevyrovnal vzrůstem, věkem a dokonce už ne vážností, jakou požívala.
Jako oslavovaná žena měla v sobě i špetku marnivosti.
Kdysi zastavila holuba v letu a ptala se ho:
„Pověz, hřivnáči, kdo je ve světě nade mne?“
Holub neodpověděl, jen prudce zamával křídly, jako by neslyšel. A byl to přece její nájemník, dostal krásný byt v rozsochách větví – teplý, vzdušný, a k tomu ještě s vyhlídkou a s východním slunkem.
Borovice rostla na okraji lesíka, který se odtud rozkládal na jihozápad tak daleko, že konce vůbec nedohlédla.
Za jasných dnů se s oblibou rozhlížela po okolních vrších a někdy byl vzduch tak průzračný, že rozeznávala i vzdálené předměty a poletující ptáky.
Často jí přitom zpíval vítr a borovice pak začala snít. Vše, nač se podívala, měnilo se v něco jiného. Pohlédla na smrk, přivřela oči a smrk se proměnil v břízu. Ta se hned začala uklánět, zvedala větve, šustěla listím jako hedvábím, nakonec před sebou rozevřela deštník a pustila se do tance. Bylo to neobyčejně zábavné.
Když se jí zachtělo spát, pokynula obláčku, aby se spustil níž, přikryla se oblačnou mlhou, sklonila hlavu a spala. Nikdo ji tak snadno neprobudil.
Ač měla srdce ženy, zmužilost byla vždy ozdobou a korunou jejich ctností.
Lesníci vyprávěli o požáru v Háji, kdy zahynuly okolní smrky do jednoho, jen borovice s těžkými popáleninami kůry vyvázla z plamenů a příštím rokem měla již slušný přírůstek.
Ale dočkala se ještě horších věcí.
„Přišli dřevorubci,“ vzpomínala borovice, „a vpadli do našeho lesa s pilami a sekerami jako divoké vojsko. Ty nejkrásnější stromy začali rubat a řezat, a to byl můj nejhorší den, na který se pamatuji. Kmeny pak dopravovali na vozech až za české hranice k řece Labi.
Všecky moje družky padly a byly odvezeny do hor k vyztužení chodeb v dolech. Snad tam jimi dosud podpírají sesouvající se štoly. Všechny děti mi ti lidé porazili a odvezli a jejich těla pak plavili po vodě k moři na ohromných vorech.
Zbavena vší opory, zbavena společnosti družek i přátel, zůstala jsem sama se svým smutkem a nikdo na mě nedbal.
„Zprvu jsem si myslila, že to přečkám,“ pokračovala borovice, „a dokonce jsem si chtěla zoufat.
Pak jsem si všimla, kolik stromů trpí mrazem, žízní, spálou kůry a jinými chorobami, a že také u lidí bývá častějším údělem strádání a utrpení, než radost ze života a z jeho krás. Vždyť život není jen pro dny sváteční a já sama vím, že i pro mne zbylo ve světě ještě tolik radostí, abych měla proč žít.“
Byla to nejdelší řeč, kterou kdy borovice proslovila, a na jehličkách se jí perlily krůpěje potu.
Stávala nyní na vršku opuštěna a tiskla k srdci obrázek, památku po stařečkovi. On sám přestal sem chodit, snad zemřel, snad mu již nohy nesloužily.
Myšlenky staré borovice zalétaly často k dětem, rozvátým po světě. Kam se jí poděly? Mnoho dětí přivedla na svět, nikdy by je všechny nedovedla spočítat, a ani jediné jí nezůstalo. Všechny borovice v lese vyrostly z jejího těla, z jejího semene. Na kolika vozech je odvezli? To též nevěděla, v počtech bývala vždy slabší.
Vzkázala jim po mořském rackovi, po alpském orlu, po větru severáku, po ptácích, táhnoucích od moře k moři.
Ale jak mohly děti matce borovici odpovědět, když byly tak daleko, že k nim ani nejžhavější paprsek její touhy nedolétl? Nebyly to děti nevděčné a vzpomínaly na matku stejně často jako ona na ně. Než vrátit se k ní, na to nebylo ani pomyšlení. Putovaly stále z místa na místo, brázdily oceány, to byl teď jejich svět – ba víc, jejich osud. Ten svět uspokojoval a naplňoval jejich nejsmělejší dětské sny a žily v něm pospolitě, vždy několik sester pohromadě.
Když pluly po klidném moři, vyprávěly si o rodném lese, o svých bratřích a sestrách, o staré matičce, s níž se ani rozloučit nemohly, a na těchto vzpomínkách provždy zůstal zachycen pel a vůně kouzelného domova.
Již první plavby mladých borovic byla plna dobrodružství.
Tehdy ještě to byly neotesané kmeny s oranžovou kůrou a vor s nimi klouzal po hladině veliké řeky.
Projížděl tichými zátočinami i divokými peřejemi, rackové obletovali plavidlo, ze strmých bradel shlížely na ně zříceniny starých hradů.
Občas potkali loď plnou cestujících. Plavčík vztyčil před nimi vlajku, námořníci se postavili do řady na palubě a volali: „Hurá!“
V městech zase jim lidé mávali z oken a děvčátka v bílých šatkách házela na vor zelené věnečky. To byla krása!
Dostali se šťastně až do Hamburku a celý náklad tam složili v loděnicích. První, co zde borovice uslyšely, bylo:
„Jé, to jsou krásné borovice!“
Zvolal to tesařův synek, který pomáhal otci opravovat porouchané lodi a vybíral k tomu vhodné dříví.
„A od nás z Moravy!“ dodal otec, když se podíval na průvodní list.
Čeští řemeslníci hodně se tehdy uplatňovali ve světě a bylo možno setkat se s nimi ve všech kontinentech.
Tesaři v dlouhých zástěrách pobíhali s širočinami a otáčeli se kolem borovic, jako by to byly samé princezny. Když je vytesali do náležitého tvaru, zvedli jejich pružná těla vysoko do vzduchu a sroubili z nich ráhnoví pro lodní plachty. Nejštíhlejší a nejdelší z nich se tyčila uprostřed, to byl stěžeň neboli stožár s vlajkou na vrcholu.
Sestry podpíraly teď jedna druhou, jejich podstata zůstala však nezměněna. Duše v nich žili dál a ony vnímaly tak jako dříve všechnu radost, bolest i krásu.
Borovice zvědavě pozorovaly širou zelenomodrou hladinu mořskou, která v odrazu slunce zářila jasnou modří, stejně jako obloha nad ní, neměla břehů a ztrácela se v mlžné, nedozírné dálce.
A jak se teprve radovaly, když jejich loď vyplula na širé moře, které bylo i za neklidnějších nocí v stálém, překypujícím pohybu. A když se mořský orel vznesl k slunci, vyprávěl pak sestrám borovicím, že vodní hladina vypadá shora jako stříbrné zrcadlo a loď na ní není o nic větší než plovoucí mořská pěna.
Bělostní rackové i černí kormoráni usedali za jízdy na ramena stěžňů, v jejich lanoví námořníci obratně šplhali i za prudkého větru. Borovice navzájem spojené hřeby, sestersky se objímaly, kolébaly se zároveň s lodí, mávaly obrovskými plachtami a volaly:
„Zdravíme slunce! Zdravíme modré dálky!“
A ta nejvyšší a nejštíhlejší, s vlajkou na vrcholu, najednou si vzpomněla:
„Kéž by nás viděla matička borovice!“
Někdy se moře rozbouřilo, zelené vlny se vzdouvaly až k ráhnům lodi a omývaly těla mladých borovic solným roztokem.
Stará matička nad Skalkou nevěděla nic o štěstí svých dcer a tesknila jako každá matka, nad jejímiž dětmi se uzavře svět. Ale věřila, že na ni nezapomněly a těšila se též z mnoha jiných věcí.
Byla v polesí nejstarší a krásně rostlá, a to už něco znamenalo.
Nosila a střežila na svém srdci obrázek, dar stařečkův, a takový dar je pro každý strom velké vyznamenání.
Věděla, že v bouřlivé noci pomohla zachránit člověka prostřednictvím snu, a tento obrázek že je díkem za záchranu života i majetku, i upomínkou na tuto událost.
Ze všech stromů v Háji dávala nejpěknější a nejchladivější stín.
Ne, necítila se nikterak osamocena.
Přijímala návštěvy dětí, které do borky její kůry vdechovaly svá velká tajemství, a tato tajemství svěřovala pouze východnímu větru, neboť vál od obce a nemohl nic prozradit.
Někdy za soumraku přecházeli kolem borovice milý s milou, drželi se za ruce a tiše hovořili, nebo se zastavili před vybledlým obrázkem, dívali se jeden druhému do očí a rozuměli si i beze slov.
Léta plynula, s každým příletem holubů přibýval borovici další rok. Ona však svůj věk nepočítala, ač k tomu měla času dost.
Důvěrněji se spřátelila s ptáčky zpěváčky, s úžasem poslouchala brávníka, trylkujícího na vršku jedle, a stejně tak se každý rok podivovala kukačce.
Tehdy zapomínala na svou osamělost, ba zdálo se jí, že jako kdysi opět je vládkyní Háje, a zavolala na holuba, který právě letěl okolo:
„Pověz, hřivnáči, zda se mi kdo v světě vyrovná?“
„Každý holub tě předčí!“ vrkal holub v letu. „Holub letí, kam chce, a ty se nemůžeš hnout z místa.“
„A co činit, abych se pohybovala jako lidé, nebo lítala jako ptáci?“ ptala se borovice.
„Uvolni s pomocí větru kořeny, které tě poutají k zemi, a pohneš se z místa.“
Borovice se zatřásla, jako by jí nasypal sněhu za krk. Nevěděla, má-li se smát, nebo se zlobit.
„Taková troufalost, fuj! To mám za to, že jsem si nechala zaneřádit větve trusem, chránila hřivnáče před deštěm, před zlomyslnými kluky. Ale moci se pohybovat, běžet jako kůň, nebo se vznést do oblak s ptáky – je to možné?“
Byla zahanbena a zmatena a chtělo se jí spát. Nebe bylo bez mráčku, i požádala vítr, aby jí zazpíval, jak nejlíp dovede.
A vítr zpíval jako mnohohlasá harfa, hrál na šalmaje i na dudy a stará borovice blaženě usínala v jeho náručí.
Jakže to vrkal ten holub?
„Uvolni své kořeny a pohneš se z místa!“
„A co potom?“ šeptala úzkostlivě. „Je to skoro neuvěřitelné!“
„Nestrachuj se!“ hvízdal vítr. „Poletíš nad poli i nad lesy, daleko přes hory až k moři!“
„Uvidím své děti?“ zeptala se a vlastní hlas ji probudil.
Vítr hučel, rval její vlasy a odlomil jí od kmene několik větví.
„Čeho se bojíš? Uvolni se! Opři se o mě!“
Změřila pohledem délku svého těla od vrcholu až po kořeny. Dobrých dvacet sáhů.
„A co, když mě neuneseš?“ strachovala se.
„Kdo se zřekl země, pro toho není návratu!“ vrkal na větvi holub.
Byl duben, v Háji rozkvetly všechny lechy a jejich rudé kvítky modraly pod kapkami rosy.
Vítr zesiloval a borovice cítila, jak se její kořeny zvedají a uvolňují.
„Jdu za vámi, děti!“
Vichřice ji podebrala a borovici se zdálo, že stoupá vzhůru. Ale vymkla se z větrné náruče, vichr se stočil a třistaletý strom celou svou tíhou padl k zemi.
Když rozřezávali obrovitý kmen na klády, našli drvaři v hlíně pod zalomenou větví zbytky začernalého rámu. Obrázek nenašli a nikdo jej už nespatřil.
A co se stalo s jejími dětmi?
Některé zapomněly na svůj původ, odcizily se a zmizely ve světě beze stopy.
Jiné spalovala touha poznávat nové světy, touha po dobrodružství, po změně. Když dosloužily, slavně shořely na jednom z pobřežních ohňů. Ten oheň plál jako maják na místě, daleko viditelném z moře a byl znamením pro rybáře při návratu z nočního lovu.
Ty věrné utonuly při bouři s loďmi, spí na dně mořském a čekají na své znovuvzkříšení.
A ty nejstatečnější z dětí brázdí světové oceány podnes.
O osudech matky borovice se žádné z dětí nic nedovědělo. Racek se vzkazem nedoletěl, orel poselství nedoručil, vítr severák minul cíl a ptáci, táhnoucí od moře k moři, nenašli ani jedinou loď se syny či dcerami slavné borovice. Byla to velká škoda, pomyslíme-li, že věrnost otců přechází na syny a počestnost matek na dcery.
Ty z dětí, které přečkaly všechny bouře a hrůzy mořské, jsou asi přesvědčeny, že stará matička žije a vládne dalšímu četnému potomstvu. Vždyť borovice se dožívají až šesti set let věku.
Jen lidé, kteří měli starou borovici rádi, těžko zapomínali. Zmizela s ní jedna z nejzajímavějších památek starého Ořechova.
Tam, kde stávala, donedávna se říkalo „U obrázku“. Dnes na tom místě roste bujný les.
Řeknete: „Vždyť to zní skoro jako sen, jako pohádka“.
Co na tom?
Pohádky neprožívají jen děti a milenci. Též lesy, vody, ptáci a stromy mají své sny a pohádky. Prožívají je po svém a často se jim zdá, že to, o čem snili, skutečně kdysi prožili, nebo určitě jednou prožijí.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
