Jak přišly Polešovice k svému jménu? To bylo tak. Stávala tam kdysi tvrz pana Jana z Hory, Podlesov. Ten pán byl na poddaný lid velmi krutý. Když už to pod ním nemohli déle vydržet, utekli se do vedlejšího panství Dorštatů, kde byl pán velmi lidumilný a spravedlivý a neméně rekovný, takže Jan Podlesov si netroufal něco s ním začínat. Ale brzy zemřel, prý divnou smrtí, a hned pán z Hory přepadl Dorštáty, dobyl je a zpustošil. Po staré osadě té na vyvýšeném svahu, vybíhajícím do „Bařin“, jak se podnes nazývají okolní luka, zbyly jen starožitné střepy, které se tu při polní práci občas vyorávají. To byl konec osady, jíž vedla „hradská“ (tj. stará hlavní silnice na Slovensko) dále podle lesa Kladichova, při kterém stojí starobylý kámen, nazývaný lidem „staré mýto“.
Bylo-li dříve ubohým poddaným zle, měli nyní od pána hotové peklo. Až tu to nemohli dále snášet, jedné noci přepadli nic netušící tvrz, zlého pána ubili a do tmy dlouho svítila hořící tvrz. A tehdy od chalupy k chalupě letělo radostné volání: „Nežije Podlesov více – nežije Podlesov více!“
Na těch místech potom byla založena vesnice a ta se nazývala Podlesovice. V pozdějších dobách se Podlesovice tak povznesly, že prý tam sídlil i biskup, který zde založil kostel. Když totiž velkomoravský Velehrad byl zničen, biskupské sídlo bylo předloženo nejprve do Podivína, pak do Polešovic, jak již bylo jméno pozměněno, a teprve prý odtud roku 1063 do Olomouce. Ten starý kostel byl za válek husitských vypálen. Domu, ve kterém biskup podle pověsti sílel, se říká dodnes „biskupský dům“.
zdroj: Antonín Daněk, Zapomenuté pověsti z POLEŠOVIC
zaslaly: Dobromila Krysová a Ludmila Drobilová, Folklorní sdružení Polešovice
