Pověst z Ořechova
Vyprávěl kamenický tovaryš
Snad nikam jinam nepodnikali ořechovští kluci v minulosti tolik tajemných výprav jako na Skalku. Také dospělí viděli v ní leccos podivného.
Nedivme se tedy, že je toto příjemné místo vyzdobeno pověstmi o pokladech a o jejich dobyvatelích, vždyť podobně se mluví o každé skále a skalce, na níž lidé shledávají něco zajímavého či záhadného.
Taková je právě ořechovská Skalka. Zvedá se nad potůčkem hned za humny a zavede vás k ní příjemná cesta. Překročíte jen můstek a už se na vás usmívá.
Za dob našich dědů se říkalo, že Skalka je strážným duchem obce, protože v jejím lůně prý odpočívají skřítci, rozmarné bytosti, strážci podzemních pokladů. A že zlato a stříbro hluboko v podzemí je zde uloženo, to byla víra v dřívějších dobách všeobecně uznávaná. I dnes ještě má své horlivé přívržence.
Vchod do skály, který uvolňoval cestu k pokladům, otvírá se nepozorovaně a bez nejmenšího hluku, ale pouze jednou v roce, na Veliký pátek při četbě pašijí.
Ořechovští Horáci, to byla chudobný rodina. Jejich majetkem bylo pár kousků kamenitých rolí, koza s kůzletem ve chlívku, několik slepic, které se přiživovaly většinou na návsi, baráček na spadnutí a v něm řádek dětí. Bída s nouzí si u nich podávaly dveře.
Starý Horák drvařil na panském, pokud bylo do čeho zatnout sekeru.
Ani dnes jsme ho nezastihli doma.
Hospodyně, skloněna nad ohništěm, připravuje muži oběd. Planý, chudičký oběd, však je také Velký pátek, největší půst v roce. Slzy jako hrachy klouzají se po tvářích a padají do polévky. Snad se vítr opírá do komína a kouř ji štípe do očí, kdož může vědět?
Právě zavřela dveře za nepříjemný hostem. Kupec Alfréd, který má půl obce v hrsti, přišel ji upomínat o peníze. Ale celý dluh by odpustil, kdyby nejstarší dcera šla k němu do služby. Její nejstarší, švarná Lucinka, nejhezčí dívka ze vsi.
Je zamračeno, div že neprší. Studený, větrný, sychravý jarní den.
Horáčka kráčí s uzlíkem jídla k lesu, pro slzy stěží sleduje cestu. Myšlenky rojí se jí v hlavě. Nač jiného může myslit, než na každodenní svízele, na jednotvárně se opakující rozpravy s manželem, tolik podobné hádkám.
Muž má ovšem svůj les. A ty, mámo, starej se, z čeho uvařit, do čeho obléct děti, čím zaplatit daně, dluhy i lichvářský úrok.
Ale to nejsou jen daně, dluhy a to ostatní. „Stodola ti letí, táto, střecha praští, plotem utíkají slepice. Za drába kdyby tě pán vzal, nebo za kočího, dost dlouho už se plahočíš s pantokem.“
„Jen za pohůnka do dvora,“ ušklebuje se manžel, „jen za pohůnka, tak to říkal ten lokaj v zámku. Nemáš figuru, Horáku, nemáš chování, podepsat se neumíš, jsi jenom sprostý. Kdepak za kočího, kdeže za drába! Snad k volům, kdybych se přimluvil u pána. Však víš, jak to chodí mezi pány: něco za něco, nic za nic. A hned nastavoval dlaň.“
„K volům?“ rozmýšlí Horáčka. „Od noci do noci v poli až do úmoru a večer poklízet dobytek, krmit, hřebelcovat, česat, čistit vůz i nářadí. A ráno před dnem znovu. To je přece jen ta drvařina lepší.“
„A barák, mámo? Padesát zlatých by to spravilo. Ale odkud je vzít? Žid už nepůjčí.“
„Lucinka může do služby,“ odbývá ho žena, a už zas má slzy v očích. „Odslouží dluh, oblékne se i peníze přinese. Neptej se, táto, zač!“
Horáčka právě přechází lávku, prkna jí vržou pod nohama, prohýbají se při každém kroku. Nevidí, neslyší.
„Padesát rýnských!“ říká si šeptem. „Je to mnoho, je to málo?“
Jistěže mnoho, tolik peněz neviděla nikdy pohromadě.
Trhla sebou, když zahlédla tmu, ten úzký, studený, černý otvor před sebou.
Zvedla hlavu a vidí skálu, pod skálou cestu. Ale ta chodba zde dole, kde se tu vzala? V tomto místě přece rostly zakrslé smrčky – ach, tu jsou! Ostružník tam také byl, a je ještě podnes. Plazí se po zemi a zachycuje se na skále.
Postavila uzlík na zem, nadechla se – a teď zticha a po špičkách, ať se ti skřítci neprobudí!
Těžký vzduch ji ovanul. Zděsila se, bála se dýchat, ale všimla si, že je v chodbě tepleji než venku.
Světla každým krokem ubývalo.
Ticho zde bylo hrobové.
„Vrátím se!“ říkala si po každém nadechnutí, přitom zatínala nehty do dlaní, aby si dodala odvahy k další chůzi.
Už se chtěla opravdu vrátit, zahlédla však světélko. V místě, kde blikalo, chodba se rozdvojovala.
Zahnula vpravo, kde bylo mnohem víc světla a octla se v nízké, prostorné jeskyni.
Vpředu při stěně stál kotel plný zlatých peněz. Nad kotlem se vznášela jakási světélkující zlatá pára. V ní vířilo množství plamínků, jako by peníze v kotli hořely, ale neubývalo jich a nikdo do kotle nepřidával.
Ta pára přitahovala ženiny zorničky, téměř je do sebe vpíjela.
Přikryla si oči dlaněmi, padla na zem a zmámená radostí i strachem volala:
„Odpusť, Pane, a netrestej! Nereptala jsem z tvrdosti srdce, leč pro svou velikou bídu!“
Snad strach, snad nějaká tajemná síla ji zvedla ze země a postavila na nohy.
„Ber! Ber!“ hučel nad ní v komíně vítr.
Pomyslela na Lucinku, na sebe, na padající chatrč.
„Jen padesát z nich potřebuji, aby se baráček zachoval, a dalších padesát na splacení dluhu, aby Lucinka nemusela do služby!“
Ale jak zabořila do zlaťáků prsty, jak uslyšela jejich jasný, kovový zvuk, zapomněla hned, co slíbila. Plnými hrstmi nabírala a házela do fěrtůšku.
Tu s hrůzou vidí, že peníze propalují v látce otvory a sypou se zpátky do kotle.
Vzpomněla si, že má doma košík, nový, pevný, z čerstvého vrbového proutí. A domů není daleko.
Nikdy v životě tak neběžela, jako v onen Velký pátek, avšak také nikdy tolik nezáleželo na každé vteřině, na každém okamžiku. Nohy se pod ní podlamovaly, tepny na skráních se napínaly k prasknutí, když doběhla s košem ke Skalce.
Skála zvedala se nad cestou nehybná a výsměšná, po otvoru nikde nejmenší stopy.
Nejhorší pro Horáčku bylo, že se nemohla se svým štěstím nikomu pochlubit. Neušla by posměchu celé dědiny. Proto mlčela jako ta skála, která si s ní tak krutě zažertovala.
O svém velkopátečním dobrodružství se nezmínila ani vlastnímu muži, i tak od něho pro svou vyřídilku dost zakoušela, a nebylo čím se chlubit.
Teprve po letech, kdy čas všechny rány zahojil, kdy s pomocí dětí splatili dluhy a opravili chatrč, přiznala se Horáčka ke všemu.
Ale nikdo na světě jí neuvěřil.
Cizí lidé se jejímu vyprávění smáli, sousedé ve vsi prohlašovali její příběh za sen, který se jí cestou zdál, a domácí obyvatelé viděli v něm výmysl, výplod bujné obrazotvornosti.
I ten fěrtůšek, který propouštěl zlaťáky z klína zpět do kotle, svědčil proti ní – neměl na sobě ani té nejmenší trhlinky.
A Skalka, svědek nejspolehlivější a jediný, mlčela a mlčí podnes. Nikomu prý od té doby své poklady nezjevila.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
