Pověst z Ořechova
Vyprávění mlynářského krajánka
V místech, kde se dosud říká na Zámlýní, stával kdysi dávno při soutoku vodní mlýn. Ještě dnes se zdá stařečkovi, šourajícímu se okolo s motykou v ruce, že slyší v hlasu vody a větru jeho klepání.
Mlynáři na podhorských klepáčích nebyli odjakživa žádní boháči. Často jim zákazníci platili jen sušenými slívami nebo hruškami a mnohý by se na živnosti neudržel, kdyby ho nedrželo polní hospodářství. Býval proto takový mlynář často víc sedlákem než mlynářem.
Ořechovský „pan otec“ patřil k mlynářům tohoto ražení a pomáhala ho živit zahrada s kusem pole u vody, známé nám Zamlýní.
Poslední mlynář byl svérázný chlapík a šeptaly se o něm tajemné věci.
O práci příliš nestál.
Mlýn, kdysi pěkná dřevěná ústava, chudl a chátral. Mlynář spravoval jen to, co nezbytně musel, aby to ve mlýně vůbec klapalo. Mlečů ubývalo, volili raději cestu do mlýna Na špici, nebo do vzdálenějšího mlýna těmického, a nakonec zůstali domácímu klepáči věrni jen zákazníci „ na dluh“.
Mlynář podivín spouštěl pak složení jen v noci, jako by se styděl tu bídu ve dne ukázat. Struhu nečistil, stavidla neopravoval, nikomu nelichotil a nikoho k sobě nezval. Mohlo se tedy o něm v celém okolí zpívat:
„Vy mlynáři škrhotáci,
vypili vám ve vantrokách
vodu ptáci.“
Nakonec všem vrtalo hlavou, z čeho ořechovský mlynář žije.
V noci, když se nemlelo, hořívalo prý ve mlýnici zelené světélko. Jiní vídali večer na stavidle zeleného mužíka, který při nepatrném šelestu skákal do vody.
Strach a pověra mívají velké oči, dovedou i potmě rozeznat barvu obleku. Pověra se nemůže mýlit, pověra rozhodla:
„Mlynář je ve spolku s nečistým duchem!“
Když mlynář podivín zemřel, zůstalo zchátralé stavení opuštěno a ponecháno rozmarům povětrnosti.
Došky na střeše hnily a propadaly se na půdu, šindele vítr podbíral a roznášel po polích. Dveře se při poryvech větru samy otvíraly a zavíraly, okenice třískaly, voda si prorazila dráhu síní a odplavovala nádobí a věci, které jí stály v cestě. Všude bylo plno tajemných, strašidelných zvuků. Všude to tlouklo, rachotilo, vrzalo, řinčelo, dupalo, klepalo, hvízdalo, mňoukalo, plížilo se, šustělo a šumělo, a ještě toho rámusu přibylo, když se mezi trámy uhnízdili netopýři a ve vikýři pod střechou sovy.
Kdo šel podle mlýna večer a uslyšel tu příšernou zvukomalbu, byť by měl pověst opravdového Nebojsy, narazil čepici na uši, přidal do kroku a neobracel se.
Kdekomu pak vyprávěl, že mlýn je plný strašidel a že duch starého mlynáře se v něm uhnízdil s celou smečkou démonů a ďasů.
A tak vítr s vodou hospodařily a strašily v opuštěném stavení tak znamenitě, že po klekání žádný kluk ve vsi ani nos ze dveří nevystrčil, ačkoliv byl mlýn od dědiny víc než půl hodiny cesty daleko.
Mládenci se báli chodit za dívkami a ti, kterým začínal chutnat v hospodě truňk až po půlnoci, táhli se domů už před dvanáctou, aby prý ráno nezaspali.
Hostinský se také vyspal, ponocný neměl svízele s nočními výtržníky, a jak se blahodárně upevňoval mír v rodinách, dovedete si sami představit.
Ořechov se rázem stal mravnou, spořádanou, slavnou dědinou, dávanou za vzor od Buchlova až k Javořině, a to všechno díky svým moudrým, osvíceným, vpravdě pokrokovým strašidlům.
Škoda, že tohle všechno se událo před mnoha a mnoha lety, i vnukové tehdejších pamětníků dávno všichni vymřeli.
Po silnici od Rohatce k Bzenci a k Buchlovu rázoval pocestný s holí v ruce, s tesákem při boku a s tlumokem na zádech. Jeho prachem pokrytý oblek prozrazoval, že má již notný kus cesty za sebou, jeho netrpělivost a spěch naopak naznačovaly, že delší kus cesty je teprve před ním.
Večer již pokročil, na východě i na západě se vyvalovaly černé mraky a zvolna se přibližovaly k sobě. Vypadalo to na zlou bouřku.
Bystrému oku pocestného neušel ve tmě mlýn, stojící opodál při potoku.
Mohla to být hospoda, ale uvnitř asi všichni spí, světlo nikde neprosvítá. „Snad mě tu nechají přenocovat.“
Když na poutníkovo klepání nikdo neodpovídal, opřel se do dveří, hned však couvl, jak před ním uhnuly do tmy.
„Hrom do čepice, málem jsem se polekal! Tohle je mi podivná hospoda!“
Vstoupil dovnitř a rázem poznal, že je v opuštěném domě.
Všechny dveře se při dotyku otvíraly a jak vítr zesiloval, trámy mu nad hlavou vrzaly a skřípaly a celé stavení se chvělo, jako by se každým okamžikem mělo sesypat.
Odněkud k němu doléhalo šumění a pleskot vody jako klepání vzdáleného mlýna.
Potmě prošel všechny místnosti, nenašel však suchého a vlídného koutku.
Venku řádila vichřice, tma houstla, na další pochod a hledání noclehu nemohl teď ani pomyslit.
V jednom koutě objevil náruč sena, snad pozůstatky po dřívějším nocležníku. Natáhl se na vlhké lůžko, plášť přehodil přes sebe a než bys napočítal do desíti, usnul opřen o zeď, s hlavou na tvrdém vaku.
Zdálo se mu, že sedí na zpěněném koni a vjíždí bránou do starého hradu. Uklání se před hradními dámami, vytahuje z vaku zapečetěný list a podává jej rytíři, který zve posla vlídně do domu. A teď stojí na skále uprostřed lesa a brání se celé tlupě maskovaných jezdců. Kůň pod ním klesl, on sám se v posledním okamžiku sotva vyprostil z třmenů a padá…
Probudil se zpocený, hlava mu třeští horečkou. Po vichru ani stopy, jen voda šuměla a zpívala mu do snů, neboť okamžitě zase usnul a zdálo se mu o samé vodě.
Kolem půlnoci mraky zcela zatáhly oblohu, přeskočil blesk a vichřice se hnala krajem jako příšerní apokalyptičtí jezdci. Strhla nad spáčem kus střechy a déšť ho začal bičovat s takovou prudkostí, jako by nad ním stál zahradník s kropicí konví.
Než pocestný nahmatal svou hůl i vak a našel suchou místnost, byl naskrz promáčen a lomcovala jím zimnice.
A když pohlédl z okna a v ohni blesků spatřil stráň nad mlýnem, poníž se valily nespoutané vodní proudy, slévající se v jeden potok, poznal nebezpečí a zmocnila se ho hrůza.
V několika minutách bylo celé údolí kol mlýna jediné rozsáhlé zpěněné jezero, z něhož čněl starý mlýn jako ostrůvek klidu v rozbouřeném moři a byla jen otázka, jak dlouho mohou jeho zdi vzdorovat nesmírnému náporu vzdouvajících se a zvedajících se vod.
Hladina jezera se vlnila a vody stále přibývalo. Jediné místo, kudy lze uniknout a zachránit se, je cesta, spojující mlýn se silnicí. I ta se zvolna ponořovala.
Pocestný přehodil vak přes záda a nedbaje horečky, seběhl po schůdkách k cestě. Kus jí zde bylo již pod vodou.
Postupoval krok za krokem, holí ťukal ve tmě před sebou jako slepec, aby nesklouzl pod hráz, kam ho srážel proud. Z mraků se lilo nepřetržitě.
Ještě chvíli sledujeme poutníka, ještě se brání, postupuje, bojuje.
Po chvíli nám zmizel z očí. Ubránil se?
Když opadly vody, našli dělníci při opravě břehů dole v rybníku tělo muže, zaplavené bahnem. Nikdo ho neznal, nikdo zde po něm nepátral. Ve vaku měl svazek promáčených listin, ale žádnou již nebylo lze číst. Písmo bylo jemným pískem zcela vydřeno.
Hovořilo se o královském kurýru, kterého v písčinách Důbravy přepadla četa nepřátelských jezdců, zabila pod ním koně a on samojediný se všem ubránil. Bez koně unikl nezraněn z bitky i s důležitými listinami, které měl co nejrychleji doručit moravský hradním pánům. Tak zněl králův rozkaz.
Kurýr však ještě týž den zmizel beze stopy mezi Bzencem a Buchlovicemi.
Ze mlýna zůstaly po hrozné průtrži mračen nepatrné trosky, i ty dávno čas odplavil. Jen to pole a jeho název Zamlýní připomíná osoby i děje dávno zapomenuté.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
