Pověst z Ořechova
Vyprávěl myslivecký mládenec a mlynářský krajánek
Není to ještě ani tak dávno, sotva víc než šedesát let, co vpadli do lesů nad Ořechovem dřevorubci. Rozdělili se na party, nabrousili pily a sekery a dřevěné žně začaly.
Stromům se však ještě nechtělo umírat. Ohýbaly se jako pruty, natahovaly větve až k mrakům, aby ukázaly, že jsou schopny růst, a tančily při větru, až z nich listí lítalo.
Byl to poslední tanec před smrtí, pak začali dřevorubci tančit kolem nich.
Po dny a týdny svištěly v lese pily, rozléhaly se rány seker a pantoků a stromy poléhaly kmen za kmenem v řadách jako klasy v poli.
Každou chvilku ozvalo se zašumění a pád těžkého těla.
Zajíci zděšeně prchali z pelechů, ale to ještě nebylo tak zlé, zajíc najde příbytek kdekoliv.
Hůř na tom byli ptáci. Poletovali s křikem ze stromu na strom a opuštěná hnízda nacházeli rozšlapaná na zemi.
Nejhůře ze všech nesly tu změnu děti.
Po celou dobu „dřevěné války“ nesměly děti do lesa, kde jim hrozilo steré nebezpečí. Pro ořechovské kluky to byl trest horší než nejtvrdší lísková nadílka ve škole se čtrnáctidenním domácím vězením. Jen smutně z uctivé vzdálenosti přihlíželi, jak umírá les, jejich les, a to byla skutečnost nad pomyšlení hořká. Zasahovalo to samou podstatu dětské bytosti. Nechápali ještě, že lesy rostoucí osadu neuživí, že jejich tatíci potřebují ornou půdu, mnoho půdy.
Přece však něco smiřovalo dětskou drobotinu s myšlenkou, že s vymřelým lesem zajdou a pominou také jejich koníčky na pasekách, schovávačky v houští i zakázaný sběr sladkých lesních plodů.
To nové krásné, to byly západy slunce, večerní stmívání.
Tehdy se děti rozběhly otcům drvařům naproti a vodil si je pyšně jako hrdiny do svých vyhřátých domovů.
Otec vždycky musel mít pro kloučka něco dobrého za zástěrou, i když to byl zbytek okoralého chleba, ušetřeného od oběda, proužek březové kůry, na níž se dalo psát i kreslit, nebo lodička či panenka, vyřezaná v polední přestávce z kůry staré borovice.
Tyto hračky bývaly dětem nejmilejší, vždyť jim je poslal „zajíček“ z jejich lesa.
Když si do vůle nahrály, vzpomnělo si jedno z dětí, obvykle to nejvnímavější:
„Pohádku, táto!“
A když nejen hlas, ale i ruce a oči dítěte prosily, vzal upracovaný táta maličkou na klín, ostatní děti se sesedly dokola a ztišily se, že bylo slyšet myšku hryzat na půdě.
Pohádek otec mnoho neznal, zato pověstí se na Ořechovsku vyprávělo dost a mohl každý večer začít jinou.
Můžeme tedy začít.
Tetička Janíková, vdova dávno již zemřelá, byla tak chudobná, že neměla v chaloupce ani lůžka, ani stolu, jen tři lavice kolem zdí a na těch se sedávalo i spávalo. Chodívala s dětmi léhat zároveň se slepicemi, aby zaspaly hlad.
Když všecka tři poupata hladem plakala, vzala košík a to nejmenší z nich za ruku a šly spolu do panského dvora vyprosit si trochu jídla.
Nadílka bývala vždy stejná: odpadky z kvaky a z buráku, přehršlí hrachu a trochu pozadní mouky. To potom dětem vařila k večeři.
Ve dnech nejkrutější bídy chodívala po vsi žebrotou, za každý dárek políbila dárci ruku a děkovala:
„Dobří bohové a bohyně ať vám oplatí stonásob!“
Za to se jí dostalo přezdívky „bohyně“.
Jednou v podvečer, když obě nejmladší děti tolik plakaly a volaly po chlebě, něco se v matce hnulo, popadla motyku a koš a vyběhla ze dveří. To se každému stane, že nemůže někdy tu tíhu v sobě unést a běží a neví kam.
Cesta se rozbíhala v několik chodníků.
„Ať rozhodne osud!“ řekla si žena a zavřela oči.
Po paměti se pustila jedním z chodníčků, a ten ji zavedl na Zamlýní. To je pole daleko za vsí při cestě, kde stával v dávných dobách starý vodní mlýn.
Vlhko tam bylo a je místy podnes. Ale zjara rozkvétaly u vody zlatožluté blatouchy a v létě velké trsy devětsilu s ohromnými listy na dlouhých stopkách. Pod takový list se člověk schová jako pod deštník.
A jak kráčela dál, vzpomínala, co se o těchto místech vyprávělo za její mladosti.
Každá studánka a kaluž má prý svého strážce. Ten močál zde také má svého strážce. Sedí na dně močálu a posílá na zem bludná světélka a bílou mlhu. Světélka v noci vyskakují z močálu a vznášejí se nad vrzajícími metličkami rákosových stébel. Ta bílá mlha zase zdaleka září a zavádí lidi do bažiny.
Tu na Zamlýní prý jsou také v zemi hluboké, vyzděné díry, pozůstatky bývalého mlýna. Kterýsi mlynář v jednom z těch podzemních sklepů ukryl za nepřátelského vpádu truhlici s penězi. Ale je těžko ji najít, protože ta bludná světélka ji hlídají.
Vdova se zastavila a poslouchá, k sluchu jí doléhá jemný hlas zvonku. Zdá se, že přichází ze země, snad ze sklepení hlídače pokladu.
Alespoň přehršli těch peněz mít, aspoň tolik, co by se do dlaně zavřelo, aspoň jeden jediný!
Přistoupila k louži a zvonky zmlkly. Ach, nebyly to zvonky, jen žáby zpívaly v bažině.
Začala pobíhat po poli a sbírala vše, co našla jedlého: zapomenuté lusky hrachu a čočky, sladký burák, zbytky sklizené zeleniny.
Koš se pomalu plnil, zvolna se stmívalo. Ženě však vstupovala radost do srdce, přibývalo v ní světla a jasu a zdálo se jí, že se rozednívá.
Nebudou dnes hladovět!
Ale teď, co se to s ní děje? Půda jí uhýbá pod nohama. Chytla se koše, ten se propadl s ní a velký hrob se nad nimi uzavřel.
Doma v chaloupce čekaly děti, čekaly dlouho na matku i na večeři. Daly se do pláče a plakaly, až všecky slzy vyplakaly a nakonec, schouleny k sobě jako koroptvičky v brázdě, únavou i žalem usnuly. Nejstarší čítala deset, nejmladší pět let.
Matku již živou nespatřily, a co jiného bylo údělem siroby, než trpký chléb bídy, ústrků a strádání.
Ta nejstarší, která oběma mladším byla chůvou, stala se jim teď i matkou.
„Kde byla jejich maminka, táto?“ přerušila otce maličká a chytla se ho křečovitě kolem krku, jako by se bála, že jí také někam zapadne.
„Probořila se k podzemním skřítkům, hlína ji zasypala,“ odpověděl otec.
Dítě pustilo otce a zacpalo si obě uši.
„Nechci, nechci to slyšet!“
Ale ostatní malou tišili a volali, ať otec vypráví, že oni chtějí, právě teď to chtějí slyšet až do konce.
„Musím vám to dovykládat,“ přisvědčil otec, přivinul malou blíž k sobě a příběh pokračoval:
„Sirotci doma naříkali a plakali, že by se kámen obměkčil. Těch slz bylo tolik, že by vyhloubily stružku až k matce, kdyby bylo možno slzami ji vykoupit.
Muži se zatím rozběhli po polích a lesích a hledali i se psy. Přece však uplynulo několik dní, než se dostali až na Zamlýní. Našli tam v poli motyku a pár kroků dál propadlou zem. Hluboko ze dna zasutého sklepení vyprostili rozmačkanou ženu a poznali v ní ztracenou bohyni, vdovu Janíkovou. Ze sklepení však vyhazovali s hlínou i lesklé zlaté mince.
„Mlynářův poklad!“ usoudil také rychtář a ohlásil nález na zámku.
Zlata vykopali skutečně plnou bednu. Dřevěný obal časem v zemi shnil, proto se peníze rozsypaly. Rychtář dal udělat bednu novou, dubovou, ta déle vydrží.
Poklad rozdělili na tři díly.
Jeden díl se přivlastnil hrabě Magni jako majitel panství, druhý obdržela obec na zažehnání bídy svých nejchudších příslušníků, třetí část ponechána dětem zesnulé nálezkyně, chudé vdovy Janíčky.
\všichni jí blahořečili, vystrojili šťastné nešťastnici krásný pohřeb s mnoha věnci a s dvěma hudbami, panskou i selskou, a nazvali ji „bohyní zlata“.
Pod tímto jménem žije doposud v lidské paměti.
„Ó, to bylo smutné vyprávění!“ přiznávaly děti a nebylo jim nějak do řeči, ač jindy mívaly tolik otázek.
„A já nebudu moci usnout!“ vzlykala maličká a tatínek ji musel vzít na kolena a houpat, houpy hou, houpy hou!
Děti toho večera již nedováděly, ani se nestrkaly, ani si nehrály. A to už bylo co říci. Jen se snažily vyzvědět, jak to dopadlo s dětmi sirotami. I ty nejmenší, co se ještě nepustily mámina šorce, dobře věděly, že matku nemůže nahradit ani ten největší pytel zlata.
Ale na tuto otázku jim nikdo odpověď dát nedovedl, neumím to ani já. Jen si můžeme pomyslit, že tyto nevinné, těžce zkoušené děti nezůstaly ve světě opuštěny, a že došly v životě štěstí, kterého si vrchovatě zasloužily.
Drvařovy děti celý příběh velmi dojímal a dlouho do noci tajemně mezi sebou šeptaly a něco umlouvaly.
Příštího rána se oblekly do smutku, pozvaly své kamarády i kamarádky a vypravily se do Zamlýní jako pohřební průvod i s křížkem, sbitým ze dvou prutů.
Dívky měly na hlavách věnečky, ronily slzy a zpívaly nad jakousi prohlubní, kterou nazvaly hrobem „bohyně zlata“.
Ty nejvěrnější sem pak přicházely častěji a kladly na domnělý hrob kytice polních květů.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
