Pověst z Bystřice pod Lopeníkem
Bystřice pod Lopeníkem, milá dědinko mezi horami, jednu věc ti může leckdo závidět: lesík Kopce, kvetoucí ráj tvých kluků, spojený s obcí starou vozovou cestou.
Tato cesta snad bývala kdysi hezčí. S tichou radostí po ní projdem i dnes, zvláště na jaře, když se otvírají pestré výhledy, a toho zpěvu co se odevšad ozývá, i když ne tolik jako dřív, kdy se k milostné písni ptačí přidávaly svěží dívčí hlasy.
Míjíme kapličky pod vonícími lípami, hezké a vybílené, všude je patrna pečlivá, udržující ruka lidská.
Jako mohutná kupa sena zvedá se mezi stromy pahorek U poustevníka s boží mukou na temeni. Před čtyřiceti lety ještě jsme tu vídali zbytky rozpadávající se jeskyňky, opuštěné obydlí poustevníka, který na tomto místě kdysi žil i zemřel.
Jeskyňka se propadla, když v hoře otevřeli kamenolom. Těžní stroje tu rachotily nepřetržitě, kladiva hřmotila a potom vše utichlo. Zůstala jen zející strž, zarostlá plevelí a divokým křovím.
Podobných kupovitých kopečků bývalo na Bystřicku víc a dodávaly krajině zvláštního půvabu. Teď se podobají velkým krtincům, které rozryli obrovští vepři. Takový osud stihl památnou sopku bánovskou, sopku ordějovskou a také poustevníkův útulek v Kopcoch.
Co víme o bystřickém poustevníku?
Historie jeho osudů není vymyšlena, vypráví se však několikerým způsobem a stala se pověstí.
Před dvěma sty lety pěstovalo se v Bystřici a všude v okolí mnoho konopí. V zimě při praskajících loučích nebo při blikajících olejových lampičkách přadleny roztočily kolovrátky a spřádaly konopnou koudel v tenké niti. Přitom si vypověděly všecky novinky z dědiny a když pomluvily kdekterou nepřítomnou družku, zavolaly babičku a pak všechny ztichly.
To se to panečku vyprávělo. O starých časech, o ohnivém muži na Skalkách, o světličkách, které v Kopcoch mámily lidi a jak se před nimi strýc Podhorákových celou noc třásli zimou i strachem pod neckami, o Havířích ďúrách na Lysé hoře, o kopečku v Řídkém háji, kde zem pod nohama duní, o zbojnících na Rasovém, o černokněžníku na Padělíku, o hlídce na Holé stráži a jiné veselé i smutné příběhy.
Kolovrátky vrčely, děti zalezly na pec, přikryly se houněmi a halenami a jedno po druhém usínalo. Život byl tehdy jednodušší, ale měl své kouzlo.
Ze spředených nití tkalo se hrubé plátno. To už vyžadovalo cvičeného řemeslníka a tkalcovský stav. Téměř v každé vesnici se živil tkadlec. Světem také vandrovali potulní tkalcovští tovaryši, ptali po vesnicích jídlo a nabízeli své služby.
Jeden z nich, prázdno měl v torbě i v žaludku, ale píseň na rtech a péro za kloboukem, cestou z Trenčína se zastavil v Bystřici:
„Tkalce nepotřebujete ?“
„ I toť, potřebujeme. Starého mistra jsme pohřbili a mladý ještě nedorostl.“
Zasedl tedy Jan Dielec, Slovák z trenčanské stolice, za osiřelý tkalcovský stav a hned bylo vidět, že rozumí řemeslu.
„To je plátno,“ pochvalovala si tetka Janoščiných , „důkladné, pevné a ta jemnost. Ještě mi nikdo takové neutkal.“
Dielec se usmíval a přičiňoval se dvojnásob.
Ale něco lidi od mladého tkalce odrazovalo, něco jim na něm vadilo. Ani velkému umělci se každé dílo nezdaří. Přijme dobře míněnou výtku a z chyby se učí. Tato vlastnost chyběla mladému mistru Dielcovi.
„Nikoho sem nevolám!“ křičel na každého, kdo měl odvahu vytknout mu třebas jen nepatrnou chybičku. A v hospodě u muziky, bral-li mu kdo děvče z kola, čepýřil se jako krocan a hned sahal do holénky pro nůž.
Našel si pak mezi místními dívkami hodnou a pracovitou družku, oženil se s ní a zapadl mezi bytřické usedlíky.
Přešla tři, čtyři léta.
Manželé dobře hospodařili a těšili se nejlepšímu zdraví. Vrány krákaly jim často nad chalupou, ale žádné nikdy nenapadlo vletět oknem do jizby, když u tkalců nebyli doma a spustit jim do kolébky syna. Však stála kolébka v jizbě připravena i s peřinkami a hračkami. Dceru by sice otec také uvítal, ale až po synovi.
Dielec zpočátku žertoval, co prý ty vrány jen zvenčí obletují a dovnitř se jim nechce, či si snad myslí, že bychom jim za syna zůstali dlužni výkupné?
Když se nemohl dočkat, pořídil si seznam novorozených a navštěvoval každé chlapecké křtiny v Bánově. Při obřadu upřeně dítě pozoroval a dělal mu křížek na čele. Říkali mu pak druhý kmotr a byl na to nemálo pyšný. Ženě doma obšírně o každých křtinách vyprávěl a nikdy nezapomněl dodat:
„Ale byl to syn!“
Nakonec by se i s dcerou spokojil, jenže ani té mu nebylo dopřáno a když se mu proto sousedé vysmívali, hledal utěšitele v pálence.
Práci začal odbývat, utrhoval se na lidi, k ženě se choval hrubě. Opilý sedával za stavem a klel, až si kolemjdoucí zacpávali uši.
„K takovému zpustlíku bych měl chodit?“ řekl jeden z vážených občanů a ostatní se řídili podle něho.
„Ty jsi vinna!“ křičel muž, když ho zákazníci opustili a v domě nebylo groše.
Začal propíjet ženinu výbavu.
„Nemám syna, nemám proč žít!“ odpovídal starostovi obce na jeho domluvy.
Silně podroušen dovrávolal se pozdě v noci z hospody. Žena se zpuchlýma očima ho vítala tichým štkaním.
„Není ti to líto?“ vzchopila se konečně aby něco řekla.
Muž ji měřil nenávistnýma, opilýma očima.
„Díla si nehledíš, zdraví utrácíš, majetek marníš po hospodách! Svýma rukama musím tě živit!“
Všecko, co se v ní vzpíralo a co v ní léta ubíjel, její bída, pokoření, její hanba chvěla se v těchto slovech.
„Tak ty mně?, ty, ty?“ koktal muž a jeho vytřeštěné, v krvi se topící oči spočinuly na ní strašným výrazem. Popadl, co mu přišlo do ruky a namířil ženě na hlavu. Těžký tkalcovský člunek zasáhl ji do spánku a uspal ji na věčnost. K životu se již neprobrala.
Stál nad ní náhle vystřízlivělý, v jejím skelném oku se odrážela měsíční záře. Pomalu se svezl na kolena, zvedal ženě hlavu, hladil její zemdlené čelo a rovnal zcuchané vlasy a snažil se zavřít jí znavená víčka.
„S tebou je konec, a co bude se mnou?“ zeptal se pokorně a moudře.
Celá dědina doprovodila nebožku na bánovský hřbitov, i starci, a školáci jí zpívali nad hrobem. Bylo promarněno mnoho slz, vzdechů, kvítí i slibů, ale ona nic už neviděla ani neslyšela a manžel také ne, ráno ho odvedli v železech drábové. A ti, kteří mladého muže naváděli a hýřili s ním, mlčeli zarytě.
Jan Dielec před soudem žaloval jenom na sebe.
„Zlý jsem byl a zaslepený,“ říkal pánům v talárech. „Chtěl jsem mít dítě, pracovat pro ně, dělat mu koníčka a hrát si s ním a všecko jsem ztratil: ženu, rodinu, majetek, čest i svobodu. Hrozím se sám sebe!“
Mlčky, bez vzrušení přijal trest doživotního žaláře.
Protože se vzorně choval, prominuli mu páni zbytek trestu po dlouhé řadě let, plných bolesti a strádání.
Ale ženin domek byl zatím prodán na dluhy a vrátit se nebylo kam.
Lidé z Bystřice a Lopeníka zkracovali si cestu do Bánova chodníkem napříč přes Kopce. Ta cesta je podnes plná půvabů, ale tehdy se při ní začaly dít podivné věci.
Chlapec při hledání hřibů zahlédl v houští tvář, která mu připomněla zkazky o loupežnících. Všecky hřiby vytratil z uzlíku, než doběhl domů, a ještě se mu vysmáli.
„Ale, já jsem ho viděl doopravdy!“ bránil se chlapec a smáli se mu ještě víc.
Děvčata při trhání kvítí slyšela s vrchu padat kameny, prohledala celé okolí a nikde ničím nebylo hnuto.
Tetka Jančena střetla se konečně se záhadným tvorem tváří v tvář.
„Tomu byste nedali k víry,“ vyprávěla,“byl střapatý a černý jak anciáš, očiska na mňa vyvalovál jak talérky. Reku: Peníze nemám! On sa enem zasmíl a já sem métla až ke krížu. Byl to istě úpežník a chtěl peníze, lebo by podarebně téma očiskama ta negúlal.“
Na besedách bylo o čem vyprávět.
„Strašidlo pro baby a děti!“ smáli se muži.
Ale ženy muže popíchly, chlapi se ozbrojili kosami, podávkami, cepy i provazy a vyrazili do lesa chytat zbojníky.
Obklíčili pahorek a hnali naň útokem za pekelného řevu.
Nikdo však se nestavěl na odpor, nekropil je rozpálenou smůlou, ani neválel dolů kameny.
Z houští vystoupil muž. Jeho tvář, zarostlá hustým vousem, vystrašila některé, že začali couvat. Černý, vyrudlý plášť s kapucí splýval muži až k patám a přepásán byl konopným provazem. Černý šál, omotaný kolem krku, vlál ve větru jako smuteční prapor.
„Jsem člověk boží,“ odpovídal na dotazy.
Hleděli na něho nechápavě.
„Je tu tak krásně uprostřed tolika zpěvu, celý den směje se mi slunce do tváře.“
¨“A kde spíš?“
„Na zeleném lůžku, bratři, a rosou se přikrývám.“
„A v zimě, jak tu chceš vydržet?“
Zavedl návštěvníky k díře ve svahu vyhloubené, kameny vyzděné a obklopené neproniknutelným křovím. Dva špalky uprostřed jeskyňky sloužily jako stůl a sedátko. V koutě bylo lůžko, vystlané mechem a trávou a džbán s vodou. Při vchodu na větvích visely sáčky se sušenými bylinami.
Ponocný s halapartnou, vůdce ozbrojeného sboru, spořádal svou gardu k ústupu.
Rychtáři v Bystřici pak hlásil:
„Nestaví se v Kopcoch hrad pro zbojníky, ale jeskyň pro poustevníka.“
Tak se v tomto krásném koutku země, v přepychu slunce a čerstvého vzduchu na nejvyšším místě Kopců usídlil poustevník, otec Jan. Děti se ho přestaly bát, ženy mu nosily jídlo a všichni ho považovali za moudrého muže. V každé svízeli dovedl poradit, tělesné neduhy léčil bylinami. Chodil pro ně na okolní kopce a pro ty vzácnější až na svahy Lesné a pod Javořinu. Předpisoval též vodoléčbu i kyselku, jejíž dva prameny podnes vyvěrají v nejnižším místě kopců.
„Náš otec Jan je napůl lékař, napůl kněz,“ říkaly Bystřičanky, „ve všem se vyzná.“
Nevyhýbal se žádné těžké práci. Na kopci nad jeskyňkou postavil z kamene sloup s obrázkem a kousek pod ním na rovince kapli. Ta později propadla zkáze a sloup, ač poškozen a silně nakloněn, posud vzdoruje povětrnosti.
Za krutých mrazů nebo dlouhých dešťů býval pobyt v ponuré skalní sluji jistě málo příjemný. Mnozí zvali poustevníka do domu, nabízeli mu komůrku s lůžkem i s jídlem, vždy odmítl.
„Tu v lese patřím všem,“ říkal, “pak už bych byl jen váš.“
Jak by se také mohl rozloučit s milovanými Kopci, kde les voněl starými vůněmi, větřík zpíval stromům do tance, zajíčci chodili si v zimě pro potravu až do jeho síňky a slavíci v houštinách po celý máj tak opojně klokotali? Kde jinde mohl by být tak šťasten?
V té době nebyli poustevníci zvláštním zjevem. Opuštěné kostelíky, kaple v horách, skalní propasti, nebezpečné peřeje řek měly své strážce a lidé si jich vážili, ač jejich minulost často bývala temná. Jeskyň nebo dřevěná budka stačila jim za příbytek, hrst kaše či krup za potravu, kus pytloviny za oblek.
O minulosti otce Jana žádný se nemohl ničeho dopídit, ač bylo dohadů dost a dost.
Ale čeho si ženy nevšimnou? Často ho vídaly na bánovském hřbitově bez hnutí stát nebo klečet před zarostlým hrobem a odříkávat ze staré zažloutlé knížky.
„Pro koho to a za koho?“ štuchaly do sebe a jedna u druhé hledala odpověď.
„Poslyšte,“ řekla najednou ta nejzvědavější, „není to hrob té Dielcové?“
„A kdo je potom on?“ slabikovala druhá.
Tragédie, třicet let stará, znovu ožila na tržišti života, jakým je každé lidské sídliště. Mluvilo se o tom tlumeně s přízvukem jakési hrůzy.
Návštěvy v poustevně na čas ustaly, než lidé uvykli myšlence, že pod maskou laskavého lékaře duší, srdcí i těl skrýval se bývalý zločinec, karbaník, zkrachovalý tkadlec i člověk Jan Dielec.
„Pokrytci,“ řekl by soudce nejspravedlivější, „zda chcete být přísnější než soudcové skuteční, kteří ho propustili? Kdo z vás je bez viny, ať hodí první kámen!“
Možná, že zestárlý Dielec na tuto chvíli čekal, možná ji sám urychloval ve jménu spravedlnosti.
Sedal teď osamocen ve své komůrce s hlavou ve dlaních, jako by snil. Kolem jako v mlze táhla karavana těl i duší, které přicházely, aby jim sloužil, které hledaly u něho pomoc, jedna postava střídala druhou. Jako hluché klasy kladly se mu k nohám a on je zvedal napojené radostí a novými nadějemi.
„Dokud vám svítí světlo, věřte v světlo!“ říkal vyprahlými rty.
Začali se vracet jeden po druhém a brzy bylo všechno jako prve. Stal se pak lidem ještě bližším, vždyť byl jedním z nich a všechno svým životem odčinil.
Když brzy poté začal budovat na nejpěknějším místě Kopců, na rovince pod kuželem hory kapličku, sešlo se mu k pomoci tolik Bystřičanů, že mu vzali všechny kameny z rukou a prosili poustevníka jen o požehnání.
Jan Dielec zemřel v roce 1772. Muži odnesli jeho tělo na ramenou z kaple v Kopcoch až do Bánova, kde na hřbitově „na sopce“ odpočívá vedle své ženy. Před smrtí ustanovil, aby z jeho pozůstalosti byly zřízeny nedaleko poustevny dvě kaple, jedna za duši jeho, druhá za nebožčinu. Na udržování kaplí zanechal obnos šest set zlatých.
Obě kapličky byly zbudovány brzo po jeho smrti. Jedna na místě stržené svatyňky Dielcovy, druhá kousek výš na stejně pěkném místě. Obě tu stojí podnes pod šumícími lípami, zároveň vysazenými.
Mladí i staří rádi je vyhledávají. Za letních nedělí vídáme zde i turisty a milovníky přírody, jimž jsou Kopce milým, přitažlivým místem.
Někdy v podvečer chodívá sem on a ona, vedou se za ruce a když je míjíte, máte pocit, že jemně vám v sluchu doznívá dvojhlasá píseň. Obrysy postav se ztrácejí, ticho klesá hloub a hlouběji a jako záře hasnoucího ohně ozve se v srdci vzpomínka na máj dávno uplynulý, kdy jste tudy šli se zpěvem v duši, kdy větřík rozechvíval koruny stromů a podivná světla míhala se kolem.
Opravdu nevím, jestli slavíci v Kopcoch dosud tak krásně zpívají jako tenkrát.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
