Žily byly vám dvě děvčice, nevlastní sestry po matce. Starší – vlastní byla lenošná a zlobivá a menovala se Anča. A tá druhá nevlastní – byla hodná Maruška. Šak byla do práce ta jak drak. Maměnka měli radči Anču. Jednou byl v městě jarmark. Tož maměnka řečnujou: Ná tož, děvčice, včil si namočte hlaviska, kerej speš uschne – može it se mnou na jarmark. Ja což, Anči bylo hejsa, ona si pěkně lapla ke kamnom a co by napočejtal pět, už měla hlavu suchou. Ja ale Maruška mosela chodit kolevá dobytka, tož ji vlasy schly enom pomaličky. Tož teda Anča splétla si vlasy do lelejku, natrndila se jak páv a šla s maměnkou na jarmark. Ale šak maměnka nakázali, než odešli, Marušce: „Marušo, to ti povídám, ať ně zavřeš dobře dvérca.“ Potom si Maruška vytáhla hrnek z trouby a jedla kašu. Jak tak jí, tož skočej k ní kočička s pece: „Mňau, Maruško, dyť ně také dej!“ A ona jí dala: „Na, tu máš kotěnko.“ V tem se k ní přismejčí také psejk, co ležel pod lavou: „Haf, haf, Maruško, ná ně nic nedáš?“ Aj psejkovi teda dala: „Na, tu máš, Strakošku!“
Tu vám to začne klepat na okno: „Tluču, tluču, kobylej hlava, otevři! Jak neotevřeš, bude zle!“ „Oh, Jezusky rači,“ zakřejkne Maruška, co se lekla. „Ach, co já si nebohá počnu!“ A prosej: „Kočičko, prosejm tě, poraď ně, co mám dělat“. A ona ji radí: „Enom jí řekni, že ju pustíš, až ti celej dvúr vydlážděj čistejm střejbrem.“ A teda ona: „Kobylej hlavo, šak já tě pustím, ale mosejš ně napřed vydláždit celej dvůr čistejm střejbrem!“ Kobylej hlava ide a tu vám za chvilečku celej dvůr samé střejbro. Ale v tem už zas buch, buch na okno: „Tluču, tluču, kobylej hlava, otevři! Jak neotevřeš bude zle!“ – Ach co já si nebohá počnu,“ povídá zas Maruška. „Psejčku, poraď ně, prosejm tě, co mám dělat?“ „Řekni, že ju pustíš, až ti nanosej v řečici plnej trečaf vody ze studně.“ „Kobylej hlavo, já tě pustím, až ně nanosejš v řečici plnej trečaf vody ze studně.“ Kobylej hlava jde a nosej, nosej, ale nic nanosiť nemože, dyž ji voda, jak ju nabrala, dycky řejčicou zas dolou vytékla. Tož mosela odejít pryč.
Večer přicházaja maměnka s Ančou z jarmarku dom – och, ti se divili: „Och, ehehle, na dvoře samé střejbro. Ná, co se to tady, Marušo, přihodilo?“ Maruška im vykládá, co a jak. A tož se radovali, střejbro ze dvora vylámali a koupili si pěknej grunt. Ale na rok, dyž zas byl jarmark, povídajou maměnka k Anči. „Tož včíl zas ty, Aničko, ostaň doma, šak dyž se to poštěstilo tej Maruši, aj tobě se podařej.“ Tož zas Anča ostala doma a Maruška šla s maměnkou na jarmark. Anča se také zamčela a sedla si ke kaši. V tom skočej k ní s pece kočička: „Mňau, Aničko, dej ně také!“ Ale Anča kop ju, až odletěla ke dveřím. V tej se k ní připlichtí aj psejk: „Haf, haf, Aničko, ná ně také nedáš?“ Ale ona ho chlop po chrbetě a spucovala sama všecko.
Eště nestala z lavy, v tem cosi klope na okno: „Tluču, tluču, kobylej hlava, otevři!“ Jak neotevřeš, bude zle!“ Ale Anča ví, co má řejct: „Kobylej hlavo, já tě pustím, ale mosejš ně napřed celej dvůr vydláždit čistejm střejbrem“. Kobylej hlava ide a tu vám za chvílečku celej dvůr samo střejbro. Ale v tem už zas buch, buch na okno: „Tluču, tluču, kobylej hlava otevři! Jak neotevřeš, bude zle!“ Anča běduje neví co dál: „Oh, já nebohá, co si začnu.“ Začejná lamentit a prej, „Kočičko, pejsku, poraďte ně, co mám dělat?“ „Mňau, mňau, haf, haf, sama´s jedla, sama´s pila, sama si raď!“ Ó, jak včil banovala, že jim nic nedala – a v tem už se dveře otvírajou a kobylej hlava se dere do jizby a kmás ju za krk, jak ju trhá, tak ju trhá, až byla celá na kvat. Dyž ju roztrhala, tož vzala hlavu a položila ju do okna. Potom šla pryč. Maměnka, dyž se vraceli z jarmarku dom, uviďa hlavu, řejkajou Marušce: „Och, podívej ty se, Anička nás už vyhlédá z okejška.“ Ale jak přišli do jizby, tož začali lamentit, dyž viděli Anču na kusy.
Slovníček
řečnujou - říkají hlaviska – hlavy napočejtal – napočítal
lelejk – copánek dvérca – dveře kotěnko – kočičko
přismejčí - přiběhne psejk – pes lava – lavka
zakřejkne – zakřikne prosejm – prosím střejbrem – stříbrem
kobylej hlava – kobylí hlava mosejš – musíš trečaf – káď
řečica – velké síto nanosejš – nanosíš dycky – vždy
zamčela – zamkla nemože – nemůže po chrbetě – po zádech
klope – klepe eště – ještě klope – klepe
spucovala – snědla lamentit – nařikat banovala - litovala
kmás ju - trhnout s ní řejkajou – říkají okejško - okno
zdroj: Jan Michal Dvorecký, ZE ŽIVOTA MALÉHO SLOVÁČKA
Narodil se v Polešovicích v roce 1862, působil jako kněz v Křesťanovicích u Dvorců na Moravě. Autor spisu o sv. Mikuláši v legendě a lidových pověstech i zvycích.
zaslaly: Dobromila Krysová a Ludmila Drobilová, Folklorní sdružení Polešovice
