Pověst ze Starého Města u Uherského Hradiště
V polích poblíž Zlechova při staroměstské silnici stál starý kamenný dům. Jeho staleté, šlachovité zdivo jako by se vysmívalo času. Nedovedla je rozrušit patnáctiliberní koule, vymrštěná z bombardy či z balistické prakovnice z největší blízkosti, neuškodil mu déšť, ani blesk, ani požár. Tak důkladné to bylo zdivo, pýcha a chlouba zednické práce.
Stavení dokola obklopovala vysoká zděná hradba s jediným otvorem, v němž se v kovaných veřejích otáčela těžká dubová vrata, pobitá železnými pláty a hřeby. Připomínalo to vstup do chrámu nebo do středověkého gotického hradu.
Všechna okna podivné stavby směřovala do dvora. Žádný zvuk, ani nejnepatrnější světélko neproniklo odtud navenek a z celého obydlí čišel mráz opuštěnosti jako z vymřelého domu.
A přece zde uvnitř, ač to nebylo podobno víře, panoval zvláště za noci čilý ruch. Cesta, stáčející se podél boční zdi k bráně, nesla stopy častého používání.
„Jestlipak v tom domě také někdo bývá?“ byl zvědav každý, kdo tu s vámi poprvé procházel.
Přisvědčili jste mu.
Ptal se po obyvatelích, a když se nedočkal žádné odpovědi, začal hádat.
„Myslivna!“ pravil, ale nevida nikde kolem les, sám se hned vyvedl z omylu.
„Hospoda!“ zvolal, tento dům však vyhlížel zcela nehostinně.
„Rasovna!“ usoudil, rasovna však nestávala o samotě, ale na konci dědiny a bývalo to stavení žebrácky ubohé, nízké a nenápadné.
„Přípřežní stanice!“ rozhodl konečně, leč právem jste se mu vysmáli, protože půda zde má jen nepatrný sklon, kdo by zde poskytoval přípřež?
Setmělo se, a váš společník teď zachytil bystrým sluchem tupé, sotva slyšitelné kovové zvuky, rozléhající se stavením. Něco jako údery těžkého kladiva na kovadlinu.
Nemýlil se. V této dusné samotě uprostřed lánů obilí při hradské silnici opravdu se usadil kovář. Urostlý, svalnatý chlap, venkovský lamželezo a rváč, že se mu tak hned někdo nevyrovnal. Žil zde zcela sám jako hruška v poli a lidé ho považovali za podivína.
Nepokoušejte se klepat na bránu, kovář nikomu v noci neotvírá, nikomu neotvírá ve dne. Otvírá jen za soumraku, na rozhraní dne a noci, a tehdy k němu chodí venkované s různými pracemi a s porouchaným nářadím.
Ale kovář nebere všechno, s čím kdo přijde. Přeměří návštěvníka pohledem, mrkne na zlámaný předmět a pak buď zakázku přijme, nebo zákazníku ukáže dveře:
„Táhni k čertu!“
Pracuje jen v noci, přes den spí a neprobudí ho ani střelná rána.
Na jednu věc kovář nikdy nezapomíná.
Sotva se v podvečer vymotá z koňských houní na svém hadrovém lůžku, vyběhne nad kovárnu na stráň a vrací se po západu slunce s kytičkou květů, na nichž se ještě chvěje odlesk posledních paprsků slunečních. V zimě se spokojuje s trsy uschlé trávy a staví si je za okno místo květin.
Zlé jazyky se podobají horským mlýnům: melou pozadní zrno.
„Všimla sis našeho kováře, sousedko?“ šeptá žena u studny druhé ženě, ale tak, aby slyšely všecky. „Je to podivín, večerní motýl. Vyletuje každý večer, nechej si to pro sebe! Na Šípový vrch lítá, na Hlaviny, do Olší, na Vrchní díl a vím já ještě kam? Vyběhne na kopec jako kluk a otáčí se, jako by někoho vyhlížel.“
„Co na tom?“ odbývá ji sousedka. „Nadělá se, projde se, snad není tak zlý, jak se říká. Má rád květiny.“
„Má, to ví každý, ale co má ještě raději, to se neví. Tajně jsme ho s dcerkou pozorovaly. Uvazoval klásky na větve a tam na kopci zvedal ruce a mával, jako by dával někomu znamení. To bylo před týdnem a vidělo ho víc lidí, a v noci potom vykradli zloději v Jalubí hospodu.“
Mlynář Podhájský měl také rád večerní procházky a občas se s kovářem na jeho toulkách setkal.
„Večerní procházka, to je moje radost,“ říkával prý kovář. „Bez ní a bez květin nemohl bych pracovat.“
Toto je druhá tvář kováře podivína: nedůvěřivá, neupřímná, do tmy obrácená.
V blízkém Zlechově se zařídil pro sebe mladý kovářský mistr. Aby je od sebe rozlišili, říkali starému, usedlému při silnici pod Šípovým kopcem, Šípový kovář, nebo zkráceně Šípový. Protože přezdívka Podivín mu zůstala, měl teď jména dvě, jen pravé jeho jméno nikdo neznal.
A děly se věci stále záhadnější.
Z města z jarmarku se v noci vraceli překupníci. Dva z nich se odpojili od party, aby si zkrátili cestu lesem. Usadili se pod stromem poblíž chodníku, otevřeli uzlíky a kudly a zaháněli hlad.
Najednou je les plný života a vzruchu. Jsou to lidé, ty strnulé stíny, co teď přecházejí po chodníku se začernalými obličeji a s tvářemi, sevřenými v pošklebek? Kupci by přísahali, že to lidé nebyli, ledaže by pluli nad zemí. Ani hlásek, ani šelest se neozval, ani vydechnutí, zapraskání větvičky, skřípnutí přišlápnutého kamínku, pranic.
Teď, co to bylo? Stíny, překvapené měsícem, couvají a ukrčují se za stromy. Měsíc svítí, dávají se znovu na pochod a vrhají stíny. Tedy skuteční lidé jako my. Stín nemůže přece mít další stín.
Mohutná, svalnatá postava vpředu je Šípový kovář. Je to jistě on, jeho husí, kolébavou chůzi nikdo nedovede napodobit. Kam spěchají, a odkud? Eh, kdo by přemýšlel!
Za Buchlovicemi byly tu noc přepadeny a vyloupeny vozy, převážející vzácné víno do zámeckých sklepů v Kroměříži.
Lidé šli z noční hlídky. Daleko v poli rozlehl se výkřik, strašný, srdcervoucí.
Běželi po hlase, našli člověka dobitého v kaluži krve. Hýbal se, rty se mu chvěly, však slovo přes ně nedostal. Útržkem z konopné košile obvázali mu ránu, a pak rychle do blízké vsi pro povoz.
Než se vrátili, raněný beze stopy zmizel. Jen rudohnědá skvrna v hlíně naznačovala, že to, co zažili, nebyl sen.
Ráno se dověděli, že poblíž místa nálezu byli přepadeni kalounkáři, vracející se potmě z jarmarku s napěchovanými opasky. Jeden z kalounkářů zůstal na místě připíchnut dýkou k zemi, přes něho pak ležel druhý: muž s mokvající dřívější ránou, ovázanou cárem konopné košile. Jak se sem dostal a jak mohl těžce zraněný bojovat a utržit novou ránu, nikdy se nevysvětlilo.
Podobné případy se vršily a předivo nitek se stále zřetelněji sbíhalo a zauzlovalo v tvrdých rukou počestného milovníka květin a slunečních západů, mistra černého řemesla, kováře Podivína.
Šípový kovář obrací zrak k Buchlovu, občas se zastavuje a poslouchá. Je tichý podvečer a slunce nad západem.
Z dálky doléhá sem hukot vzdálené bouře. Z lesů za Buchlovem stoupá dým, jako by hory kouřily po dešti. Hřmění pak slábne, ustává a po setmění zmlkne docela.
Šípový kovář má všude své lidi. Dobře ví, jaká bouře řádí za zády hradu Buchlova v Stupavské dolině, odkud již druhý den se rozléhá třesk zbraní, rachot vojenských bubnů a sténání umírajících.
Ví také, že bitva je skončena a že necitelný vítěz stíhá a dobíjí prchající, kteří se rozutekli jako ovce před vlky. Od rychlého posla právě přijal zprávu o porážce českého vojska a očekává velmi vzácnou návštěvu.
„Připrav se!“ vyřizuje posel, který se jen rychle otočil v bráně, odmítl občerstvení a letí tmou ke Starému Městu jako na křídlech, celé spršky jisker za ním na silnici odletují.
Kovář Podivín snesl na stůl, co měl nejlepšího, a čekal.
Venku zaržál kůň.
Na cestě zaduněla kopyta, ozvěna v prázdném domě několikanásobně vrací údery, dopadající zvenčí na bránu.
Kovář vyšel jezdci vstříc s kytičkou květů, vylákaných na včerejším slunci.
„Buď vítán v mém domě, přicházíš-li v dobrém!“
V jizbě je prostřeno, na stole se poněkud cize vyjímá těžký ubrus, čistotou až nápadný, s vyšitými podzimními květy, podobnými těm ve váze. A na ubruse vybraná jídla, láhve s vínem a poháry z malovaného italského skla.
Kovář pobídl hosta a vzdálil se, aby zahladil stopy kopyt, otištěné na měkké cestě.
Cizinec se ničeho nedotkl.
Když se kovář vrátil, našel ho na dvoře vedle schváceného, třesoucího se koně.
„Uklidni se, Bruno,“ konejšil své zvíře důstojník, pak svlekl plášť a utíral koni lesknoucí se boky a zpocenou hřívu.
Na spoře osvětleném nádvoří zablyštěla se nádherná zbroj i krásný opasek, a což ten zlatý kříž na cizincově hrudi, ten při každém pohybu přímo zářil leskem nesčetných drahokamů.
Kovář poklekl na koleno a čekal s hlavou hluboko skloněnou.
Důstojník se po něm obrátil, zvedl ho ze země a tiše, vzrušeně hovořil:
„Na zdvořilosti není čas,“ pravil. „Jsem král této země a ujíždím ze ztracené bitvy, smečka Supích jezdců mě stíhá. Schovej mě co nejrychleji, ať nepadnu do zajetí. Bohatě se to odměním.“
Znovu se vrátil k ušlechtilému koni, hladil ho a stíral mu zbytky potu, pak se sklonil k jeho šíji a pološeptem ho povzbuzoval:
„Leť, milý Bruno, leť jako sokol, jako vítr, leť na můj zámek a přines zprávu královně, že jsem živ a zdráv a že se brzy shledáme!“
Otevřel bránu, zavolal: „Kupředu!“ kůň zařehtal a pustil se v let.
Od hor se přivalily mraky, udeřila vichřice, provázená nárazy deště a přirazila bránu. Vichr skučel a rozháněl smetí po všech koutech, stromům rval životodárný zelený šat a kmeny ohýbal až k zemi, připomínaje jim hrůzy smrti a zmaru.
Kovář dobře promyslil svůj plán. Zavedl krále do dílny a ukázal na kovářský měch:
„Jediné místo, kde se můžeš schovat. Bude-li jen k tomu dost času.“
Ostrým knejpem rozpáral bok měchu, pomohl králi vsoukat se dovnitř a ševcovskou jehlou spích obě části dohromady.
Králův damascenský meč se zlatým, ozdobně vykládaným jílcem poprášil sazemi a zavěsil jej do komína.
Když byl hotov, zhluboka si oddechl a jeho křečovitě soustředěná tvář, připomínající dravce, nabyla zase pokojného výrazu.
Jen ta šavle drahocenná, aby na ni nepřišli. Stálo by to život.
Kovář svěsil kosmatou, rozcuchanou hlavu a podepřel ji strašnými pažemi jako dvěma sloupy. Vítr hvízdal ve dveřích a protahoval komínem.
Zvedl se a skočil ke komínu, náhle rozhodnut. V půli cesty se však zastavil.
I při skučení vichru zachytil jeho cvičený sluch vzrůstající hřmot před vraty. Zaslechl křik a vytí psů. Než si otřel začerněné ruce, než se vymotal z dílny, začala netrpělivá lidská smečka zvenčí rubat bránu.
Když jim kovář s předstíraným údivem otevřel, uvítali ho kletbami a kopanci. Jeden přes druhého vykřikovali nesrozumitelná slova.
Kovář stál před nimi jako vítaný terč, jako hromosvod, zachycující rány.
Konečně jeden z důstojníků vystoupil z davu, ostatní obklíčili kováře kruhem.
„Vydej uprchlíka! Vydej muže, kterého stíháme!“
Odhodlaně se postavil proti přesile i proti nastaveným zbraním:
„Berte si jídlo či oves pro koně, berte železo, berte kořalku! To všechno můžete mít. Žiju však sám a nikoho u sebe nemám!“
Smýkli s ním ne zem a rozlétli se stavením jako hladoví supi. Zpřevraceli kdeco. Ve stodole propíchali slámu, obilí rozházeli po sýpce, v dílně zastřelili oba psy, vytrhali pažení ke sklepům a po žebři se spustili do studny.
Přitom nenašli začernalý meč v komíně a rozpárat kovářský měch jim vůbec nenapadlo. V dílně nebylo nábytku, proto se tam jen otočili a hned odcházeli. I tak nahnali kováři strachu, že jej za celý život nepoznal.
Jeden z rejtařů zvedl mu před oči přeražený meč:
„Kovářova brána zlámala, kovář spravit!“
To bylo leknutí! Kovář hleděl na meč a rozmýšlel, kudy z konopí. O správku by nebylo, ale k tomu je třeba roznítit na výhni oheň a to bez kovářského měchu nejde.
Sepjal před vojákem ruce:
„Nemohu, kamaráde. Bůh je mi svědek! Trošky uhlí nemám, uhlíři nepřivezli, bojí se skrz tu vojnu vyjít z lesů.“
Nabídl se, že vojákům místo toho okuje zchromlé koně. Okul je dobře a zdarma a vyměnil jim sedřené podkovy. K tomu výhně a měchu nepotřeboval.
Za odměnu podpálili kováři jeho hadrové lůžko v seníku a než s proklínáním a výhrůžkami odjeli, dali mu na rozloučenou okusit svých bičů:
„Abys na nás, starý šejdíři, nezapomněl!“
S nadlidským vypětím sil a s těžkými popáleninami zachraňoval Šípový kovář své živobytí, hlavně kovářskou dílnu a zásoby na zimu. Kruté bolesti ho mučily, čísi horká ruka jako by mu svírala hrdlo a sahala na srdce. Ale všechno překonal při vzpomínce na to, co mu zůstalo: v kovářském měchu zašitý král, s jehož osvobozením příliš nespěchal. Král, jehož neštěstím bylo, že mluvil před lichvářem o zlatě. Kéž by byl raději padl v čestném boji.
Zachoval život pro horší chvíli.
Kovář vyšel před dům a naslouchal. Jezdci se dávno propadli do tmy, žádný zvuk po nich nezůstal. Nikde nebylo živé lidské duše.
Ptáci věrně spali v hnízdech a trsy vysoké trávy, roztroušené podle cesty, jemně bzučely doprovod tišícímu se větru.
Kovář se vrátil do domu, obvázal své popáleniny, přinesl a očistil králův meč a přistoupil k měchu.
Jedním rozpřáhnutím rozpáral sešité švy. Pak se rozkročil, zhluboka se nadechl a vší silou vrazil čepel meče doprostřed měchu.
Ozvalo se tiché, zcela lehoučké zaúpění. Muž uvnitř měchu byl nedostatkem vzduchu již zpola udušen.
Bezvládně, jako žok hrachu dosedl kovář na špalek a poslouchal, jak krev crčí na pevné dno měchu a viděl, jak prosakuje a stéká po železné ose k zemi.
Vstal, vyprostil mrtvého, položil ho na rozprostřenou slámu a prohledal třesoucíma se rukama opasek a všechny součástky jeho oděvu.
Po zlatě nikde ani stopy.
Hledal znovu, pětkrát, desetkrát. S očima, zanícenýma horečkou, hledal v rukávech, hledal v podšívce, v záhybech bot i pod přilbou. Z otevřených úst mu tekly sliny, dusil se jimi a chrčivě vyrážel nesrozumitelná slova.
V nevýslovné hrůze se svezl na zem, rozpřáhl paže, zaryl nehty do udupané hlíny a popálenými, krví mokvajícími prsty vytrhával oběma rukama kusy tlučenice, po nichž zůstávaly v podlaze hluboké dolíky.
Po chvíli se vzpamatoval, naložil mrtvého na trakař, kus dál v polích vykopal jámu a mrtvé tělo zde pohřbil. Krev, stékající z jeho prstů, spojovala se v zemi s krví zavražděného, oba už byli spolu navždy spojeni.
A jak se vracel, zvolna se rozednívalo, nad západem svítil měsíc a kováři se zdálo, že postupuje s ním a že se mu vysmívá:
„Kde je tvé zlato? Stálo to za to?“
Svět jako by před ním klesal do hlubin, kolem sebe všude viděl krev. Na východě rudě se rděla obloha a nad hradem Buchlovem planul krvavou září hořících vsí a lesů.
Toho dne poprvé za mnoho let po probdělé noci neusnul.
Před západem slunce vyšel si na známou stráň. Nekladl značky, neposílal nikomu signály ani znamení. Natrhal kytici svěžích arnyk, jejichž sytě žluté květy se podobaly velkým zlatým mincím a položil ji na králův hrob. Hezky se to tam vyjímalo.
Snažil se na nic nemyslit. Ale přicházely chvíle děsu a strachu. Věděl, že budou krále hledat a hrozil se toho pomyšlení. Snažil se přehlušit v sobě svědomí a zmrazit všechen cit, a opět marno. Nemohl spát a nedovedl uniknout trýznivým myšlenkám. Začal se otupovat a opíjet kořalkou.
Tak ho po několika dnech nalezli v horečce, v jakémsi mátožném polospánku, když se oddíl královských rejtarů po sjednání příměří rozjel po králových stopách.
„Král je mrtev!“ odpověděl vojákům ve své pomatenosti a zavedl je k jeho hrobu.
Při pohledu na zkrvavené pozůstatky propukl v pláč a ke všemu se doznal.
Na tom místě v poli byl pak souzen, popraven mečem a pohřben vedle své oběti. Patřili jeden druhému, nebylo možno je oddělit ani v smrti.
Kovárna pod Šípovým kopcem osaměla a nenašla ani kupce, ani nájemníka. Po letech zchátrala, byla stržena a kamení sedláci rozvezli po staveništích. Část základového zdiva byla prý zastavěna do základů zlechovské kapličky.
Na společném hrobě byl pak vztyčen kříž, tesaný z jednoho kusu kamene.
Uplynulo snad třicet, snad sto let, a tu najednou zjistil rolník, majetník pole, že kříž je posunut blíž k silnici. A posunuje se stále velmi zvolna k místu, kde stávala kovárna, v níž byl král zabit. Přitom zapadá ještě pomaleji do země, není už ani celý metr nad povrchem a vyšší tráva ho přerůstá. Nejstarší občané pamatují, že kříž stával dál na sever v polích a postupuje prý a neznatelně zapadá i za našich časů. Proč tak činí, nevím, neprozradil mi to.
I lidé se rádi vracejí do míst, v nichž prožili něco zvláštního. Proč by to nemohl chtít kámen ve jménu toho, čí pozůstatky kryje?
Už je dost blízko silnice. Ochuzen o jedno rameno, zarostlí trávou stojí tu jako mrzák, prosící o almužnu.
Podle proroctví jisté moudré ženy ze Starého Města prý se kříž časem přiblíží k samé silnici a tehdy, až zapadne po samá ramena do země, přitáhnou k němu vojska ze všech stran.
Zařinčí zbraně, na východě se rozpoutá velká bitva, projde celou zemí a skončí na západě.
Bude prý krutá a krvavá a naše vojska v ní dosáhnou slavného vítězství.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
