Pověst z Bánova
Byla mladá a krásná, milovala život, a ze všeho nejraději tančila, nikdy však bez hudby. Tanec a hudbu nedovedla od sebe odloučit. I vítr byl jí hudbou. Tančila proto rybářům při hučícím vodopádu, myslivcům při horské bystřině, pastýřům při praskotu ohně, ale nejraději ševcům, když venku před dílnami za veselého zpěvu smolili dratve a tloukli cvočky do bot. Těm proto, že od nich potřebovala střevíčky, bez nichž se žádná opravdová tanečnice neobejde.
Z jara, když hvozd zněl jedinou písní, lákalo ji zelené šero lesa a když za měsíční noci na palouku v závěru tance rozpřáhla náruč, jako by chtěla obejmout svět, podobala se antické soše, která sem byla přenesena z umělecké galerie.
Jmenovala se Ivanka, a toto jméno i její původ byly obestřeny romantickými zkazkami.
Vyprávělo se, že matka Ivančina přišla sem z širokých rovin maloruských s válečnou výpravou jako tanečnice a že dcera vyklouzla na svět předčasně po vášnivém tanci matčině. Tanec prý byl také příčinou matčina poklesku, neboť Ivanka nebyla dítětem manželským. Otcem děvčátka, který se k němu ovšem nikdy nehlásil, byl prý jistý ukrajinský velmož Ivanov, po němž jí zůstalo jméno.
Vychovali ji cizí lidé. Ivanka rostla svým pěstounům pro radost a upřímně je milovala, neboť jí nikdy nebránili, kdykoliv se jí zachtělo tančit nebo zpívat.
Už jako dítě věnovala své vášni většinu volného času. Tančila na jehličí v lese, na pasece mezi žlutými třezalkami a růžovými vrbinkami a za letního rána nejraději bosa na louce mezi orosenými květy, které před ní skláněly něžné hlavičky a sypaly jí pod nohy vonný žlutý prach.
Brzy vyrostla do krásy a začala navštěvovat venkovské hospody. Z den a noc protancovala střevíčky z pevné kůže, zvlášť pro ni šité. Tanečníky si vybírala sama a propustila každého teprve tehdy, když už se nemohl udržet na nohou. Bývala to veselá podívaná, když dívka jako lusk proháněla staré ženáče, zatím co mladí s nohama svěšenýma zapíjeli u výměnkářského stolu svou bezmocnost. Když i posledního muzikanta utancovala, vzala mu z rukou housle, na které obstojně hrála, a sama se doprovázejíc, zatančila závěrečný kousek.
Jen jeden dokázal provádět Ivanku v kole bez únavy – knížecí myslivec z Nového dvora. Přijížděl k plesu na dvojkolové bryčce, tažené jedním koněm.
V upomínku na veselý tanec přinesl jí kdysi kytici bílých kopretin se žlutou růží uprostřed v nádherné váze. Mělo to připomínat ji samu, zářící jako zlaté slunce uprostřed bledých hvězd.
S úsměvem převzala kytici, neměla ji však kam dát a nechtělo se jí přerušovat zábavu.
Tanečník se ani okamžik nerozmýšlel. Postavil drahocennou vázu Ivance na hlavu a třikrát spolu obtančili sál, přitom jediný květ neztratili a váza ani nezakolísala. Ostatní před nimi ustupovali a až zůstali sami dva v kole, uzavřeli je tanečníci v kruh a sál se rozezvučel fanfárami trubek a nadšeným potleskem.
Jel kolem kníže, pán hradu Bánova a celé krajiny, kázal zastavit a celý výjev sledoval velmi pozorně. Pokynul myslivci, byl to jeden z jeho osobní gardy a rozkázal:
„Přiveď mi tu krásnou dívku! Neznám ji!“
Ivanka to uslyšela, přistoupila ke knížeti, zatkla mu do kabátce svou krásnou růži a řekla:
„Já se růžemi představuji. Jsem Ivanka tanečnice.“
Když jí kníže potom podával ruku, vyšlehl jí z očí takový plamen, že se všecek zachvěl. I žluté slunce na jeho prsou se chvělo, ovládl se však a s úklonou opustil společnost.
„Přijedeš mi zatancovat!“ řekl Ivance na rozloučenou.
Třetí den poslal pro ni do domu kočár.
Ivanka v růžovém mušelínu, v nových střevíčkách, a s kopretinami ve vlasech, začala lehkými, plavnými pohyby. Hudba krásně hrála, v síni hořela světla v křišťálových lustrech, na modré klenbě stropu třpytily se hvězdy. Se stěn shlíželi pestří šašci, skřítkové dováděli při potůčku, kde se koupaly víly, kryjící se před zvědavými pohledy za trsy modrookých pomněnek.
A ty úbory vznešených dam a ty perly a šperky, zářící na jejich hrdlech – nikdy neviděla tolik krásy pohromadě.
Usmála se na sebe v ohromném zrcadle, u něhož se bavil syn knížete s přítelem. Každý z obou byl přesvědčen, že Ivančin úsměv platil jemu, a začali se o to přít. Když je v tanci míjela, poznamenal mladý kníže:
„Nikdy jsem nepoznal půvabnější dívky. Škoda, že svou krásu vyprodává.“
Přitančila k němu a řekla s hrdě vztyčenou hlavou:
„Výsosti, tančím vždy pro vlastní potěšení.“
Vložila pak do pohybu celou svou bytost. Při něžných trylcích fléten se jí zdálo, že letí ke hvězdám, zářícím nad její hlavou, vznášela se jako ptáče pod blankytem oblohy a končila bujarým čardášem v mohutném fortissimu
Posluchači stáli tiše v němém doznívání pohybu. Pak se snesla k tanečnici bouře potlesku, i několik kytic přilétlo jí do náruče.
Kníže jí dvorně políbil ruku, prohlásil Ivanku královnou tance, páže jí posadilo na hlavu pozlacenou korunku se zářícími kamínky a urozená společnost tleskala a volala „bravo!“ a „hoch!“
V radostném vzrušení pohlédl kníže Ivance do očí.
„Za krásný tanec splním každé tvé přání,“ pravil. „Jedno však nežádej: ani mě, ani mého syna za manžela.“
Odpověděla po krátkém rozmýšlení:
„Výsosti,“ pravila, „jsi bohat a nezáleží ti na ždibci půdy. Bez kousku země nezchudneš.“
„Jakou zemi žádáš?“ zeptal se.
„Zemi, kterou obtančím od východu do západu slunce.“
„Máš ji mít!“ přisvědčil kníže. „Zítra si přivstaň!“
Před Bánovem, nad brodskou silnicí, zvedá se mírné návrší s kouskem rovinky. Od časného rána čeká tam Ivanka, nemůže se dočkat začátku nejobtížnějšího svého závodu. Věří, že bude též jejím nejslavnějším vítězstvím. Lidí se sešlo, jako bys kvítí nasel, a všichni ve svátečním.
Za Valou vycházelo sluníčko, trubač zatroubil a Ivanka začala tančit. Houf mužů vrhl se za ní s kytičkami a se sklenicemi, plnými roztodivných vůní, neboť pít mohla při tanci do vůle. Povzbuzovali ji mocnými hlasy. Kdo měl hrdlo, volal, kdo měl ruce, tleskal. Štíhlé nožky tanečnice jen hrály, ač to šlo do ostrého kopce.
Větřík rozehrál nad horou všecky rejstříky svých varhan, ptáci vylétali z hnízd a zapadali před ní do mlhy, ukazujíce jí cestu.
Prolítla návrším Králova a stočila se dolů k severozápadu. Dvacet kroků od ní zvedla hlavu srna, poznala však, že ten podivný, motající se tvor nemíří přímo na ni, zůstala stát a pozorovala Ivanku soustředěnýma očima.
Mezi Nivnickým a Pileckým mlýnem přehoupla se tanečnice přes Bystřičku i přes Mlýnský potok, zamávala na kluky chytající v potoku raky a nechala se od nich postříkat vodou. Svěží a v neumdlévajícím tempu zdolala pak Černou horu.
Dál to šlo pěkně z kopce k prastarému mlýnu Vazovskému. Sluníčko jí pražilo do zad, ale nesměla na to dbát, a bylo to přece lepší, než kdyby jí vypalovalo oči.
Z údolí dolehl jí k sluchu hlas poledního zvonku, tam dole při cestě vyhrávala knížecí kapela a mladý kníže podal tanečnici sklenici s občerstvujícím nápojem.
„Na tvůj úspěch krásná Ivanko!“
Odpověděla radostným, svěžím úsměvem.
Kníže se usmíval též, vždyť byla tak milá v prostých šatičkách, se snítkou bezu v ruce, jíž se ochlazovala.
Vpředu se zvedal travnatý chlum. Obtančila lesík Chrástku, kde stálo několik venkovanů bez hnutí, s tvářemi jako tesanými z kamene a s takovým výrazem tvrdé, živelné moci, že se jim raději obloukem vyhnula.
„Co to ta žena dělá, bratře?“ ozvalo se za ní.
„Cestu, bratře, šněruje cestu!“
Víc neslyšela. Slunce žhnulo plným žárem, v ústech jí vyprahlo a měla pocit, jako by se jí krev vařila v žilách. Daleko kolem neviděla nikoho, kdo by jí podal doušek vody. Tančila teď osamocena a cítila, jak jí ubývá sil. Vláčela se oraniskem, prach jí vnikal nosem i ústy do plic, v očích však se zrcadlila nezdolná vůle překonat vše, i únavu, i hlad, i žízeň, i strach.
Několikrát klesla a zase se zvedla i omdlévala žízní. Nahoře na silnici zástupy jásaly jí vstříc jako vítězi a nikdo nezpozoroval, že se vleče s nadlidským vypětím sil a že sotva již vnímá jejich povzbuzování.
Konečně odtrhl se od hloučku jásajících muž, sběhl k tanečnici a přidržel jí u úst kubaňku s vodou. Dodalo jí to nové síly i odvahy.
Z dolinky u lesíka, kde stávala před dávnými lety malá osada Náklady, příkře vystupuje temeno hory Loučky. Chtěla je obejít, ale vzpomněla na včerejšek. Královnou tance ji nazvali, i zachtělo se jí rozhlédnout se z kopce, který svou výškou i mohutností kraloval širému okolí.
Diváci mocně ji povzbuzovali volajíce:
„Ivanka, Ivanka!“
Před vrcholem kopce utvořili špalír, někteří běželi před ní a vyvolávali:
„Ještě tři sta sáhů, ještě sto sáhů, ještě čtyřicet!“ˇ
Únavou zalehlo jí v uších a všechna ta vřava zdála se přicházet z veliké dálky. Ivanka se zapotácela a čekala, že každým okamžikem padne a víc nevstane.
Ale zástup s pevnou jistotou víry skandoval:
„Ty zvítězíš, královno!“
„Přecenila jsem své síly, bič jsem na sebe upletla,“ říkala si ona. Chytala se stébel a s nesmírným vypětím vůle postupovala vrávoravým krokem k nejvyššímu bodu hory.
Z pažitu před ní vzlétl malý ptáček, zpívá a trylkuje, čím je výš, tím jásavěji zní ta jeho píseň nad zelenými nivami.
Hleděla za skřivánkem jako proměněná. Mrak na jejím čele se rozplynul, úsměv ozářil jí tvář a přikryl všecko, co ji tížilo a strhovalo k zemi.
Tento okamžik rozhodl o vítězství.
Prudce vyrazila vpřed a už se rozhlíží, odhodlaná a sebejistá, z vrcholu kopce, pokrytého hustou trávou. Vidí doliny a hory jako vzdálené kulisy, seřazené za sebou. Vidí i návrší pod Královem nad bánovskou silnicí i davy lidí, čekající na ni a slévající se v jednu temnou, beztvárnou hmotu. Před ní na svahu tměl se les Rubanisko.
Vstoupila do jeho stínu. Kmeny mohutných sosen svítily zlatožlutě, jako jantarové sloupy, koruny tvořily nad nimi zelenou klenbu, jejímiž trhlinami pronikaly sluneční paprsky na vyprahlou zem.
Z Lysé hory pod lesem otevřel se jí daleký výhled k pohraničním horám. Lidé, přicházející naproti, mávali tanečnici vstříc, slunce se laskalo s jejími kadeřemi, vlajícími ve větru jako závoj tkaný zlatem. Za krouživého letu krajinou, při němž se jí zdálo, že se svět točí kolem ní, stačila počítat vozy i lidi, s nimiž se setkávala.
Ještě tři sta sáhů, ještě sto, ještě padesát!
Sluneční kotouč, velký a chladný, zvolna zapadal do rudých červánků.
Skupina trubačů, pištců a bubeníků stála připravena na rovince nad Bánovem a jak Ivanka po posledním kroku klesla na podestlanou rohož, rozvířily se bubny, jásavými tóny vpadly lesní rohy, připojily se píšťaly a znavená Ivanka zas už stála na nohou a planula odhodláním. Vzala knížete do kola, zajuchala před muzikou a vykřikla:
„Teď to obtancujem spolu!“
Královně tance nemohl kníže dát košem a myslil si asi, že se unavená tanečnice brzy vzdá. Trpce se zklamal. Za půl hodiny mu nohy vypověděly službu, klesl do křesla a Ivanka popadla dalšího tanečníka. Do rána vystřídala všecky přihlížející muže, pokud před ní neutekli. Nakonec strhala osm trubačů a osm pišťců. Jen bubeníci vyvázli z jejího objetí, museli totiž bubnovat, bez rytmu by tanec nebyl tancem.
Pozemek, který si Ivanka v potu tváře vydobyla a tanečními kroky vyměřila, daroval kníže jí a jejím dědicům na všechny časy. Uprostřed pozemku vznikla při Olšavě osada Na brodě, protože v těch místech se brodili lidé i vozy přes Olšavu, mostu žádného nebylo. Z malé osady vyrostlo město Uherský Brod.
Katastr města však podnes zůstal takový, jaký jej podle pověsti kníže slavné tanečnici daroval po jejím neuvěřitelném výkonu. Má podobu podlouhlého trojúhelníkového listu s tupým vrcholem a s promáčknutou základnou, položeného od severu k jihu ve směru poledníku.
O dalších osudech slavné tanečnice ústní podání mnoho neříká. Podle jedněch byl Ivančin závod s časem posledním jejím tancem, po němž chřadla a pak rázem uvadla jako růže, sražená vichřicí. Podle druhých odešla od malého synáčka, kterého svěřila péči své kmotry a ztratila se ve světě, hledajíc na všech cestách otce i matku.
Zpátky se nikdy nevrátila. Nikoho zde již neopojila grácií svého pohybu, búhví komu patřily potom její zádumčivé zpěvy, pro koho a kde odkvétala její mladá, zářící krása.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
