Pohádka o kobylí hlavě na kočičích nohách

Obce

Byli jeden otec a matka a měli céru Aničku. Mamička Aničce umřela a otec sa podruhéj oženíl. Vzál si vdovu a tá měla céru Kačenku. Macocha neměla Aničku ráda. Furt sa s ňú vadila a pro nic za nic ju bila. Zato příla svéj Kačence. Dyž sa nemohla Aničky nijak zbavit, tož ju vyhnala z domu, že nech si ide hledat službu. „Co budeš doma zhnilačit, našu prácu podělá ai Kačenka.“

Anička šla s bečem z domu. Vzala si do uzlíčka šaty a kubečko mití. Vyšla do polí a nevěděla kam ít. Kotúlila kubečkem po zemi a pravila: „Kotulúc, kubečko, kotulúc, kam sa zakotúláš, všady za tebú pujdu.“ Šla za kubečkem a to ju dovédlo ke studénce. V téj studence bylo moc bahna a na vodě plovál žaboškřek. Studénka pravila: „Vycuď ňa, děvečko, dobrá ti kdysi budu.“ Anička položila uzlík na zem a studénku vycúdila. Potom gúlila kubečko a pravila: „Kotulúc, kubečko, kotulúc, kam sa zakotúláš, všady za tebú pujdu.“ A kubečko sa dokotúlalo k jabloni.

Ach to byla jabloň. Samá húsenica, listy zežhrané, halúzky paučinama oplantané. Jabloň pravila: „Ober ňa, děvečko, dobrá ti kdysi budu.“ Anička na ňu vylézla, obrala ju, halúzky očistila. Rozlúčila sa s jabloňkú. Vzala kubečko, hodila ho a pravila: „Kotulúc, kubečko, kotulúc, kam sa zakotúláš, všady za tebú pujdu.“ A kubečko sa dokotúlalo k peci.

Ach, to byla pec! Celá vydraná, už ai tihly sa drobily. Pec pravila: „Ober ňa, děvečko, dobrá ti kdysi budu.“ Vymaž ňa, děvečko, dobrá ti kdysi budu.“ Anička pec pěkně vymazala, rozpučila sa s nu, Vzala kubečko, gúlila ho a po zemi a pravila: „Kotulúc, kubečko, kotulúc, kam sa zakotúláš, všady za tebú pujdu.“ A kubečko sa dokotúlalo k maléj chalúpce. Obcházá Anička chalúpku, lesti nekoho uvidí, ale néni vidět ani živého ducha. Tož vešla do chalúpky. Ani tam néni nikoho, enom na truhle u pece leží kočička a psíček a na stole je nachystaný oběd. Dobrý oběd, že ho jakživ neměla. Protože byla hladná, tož si pravila, že tu pojí. Napřed dala psíčkovi a kočičce a potom jedla sama. Dyž dojedla, pěkně ukludila ze stola, pouklúzala ai v izbě a prach utřela, vymétla smetí a vysypala ho do staréj truhly v síni u dveří. Zatým už býl večér. Zamkla chalúpku a že pujde spat. Kočička a psíček pravili: „Si na nás hodná, Aničko. Až si nebudeš vědět rady, enom sa nás optaj.“

Ledvá si Anička lehla, gdosi tuká na okno. Anička sa optala: „Gdo je?“ A pod oknem gdosi praví: „Já, já, kobylí hlava na kočičích nohách. Otevři, Aničko!“ Anička je plná strachu a neví, co dělat. Tu si zpomněla na kočičku a psíčka a praví: „Kočičko, psíčku, raďte!“ A ti povídajú: „Enom otevři, Aničko, a nic sa neboj!“
Anička otevřela a do dveří leze strašné strašidlo - kobylí hlava na kočičích nohách. Tá si sedla za stůl a pravila: „Aničko, učeš na!“ A Anička vzala hřebének a hlavu mu umyla. Potom šla spat.

Ráno stane, strašidla nigde, enom u kamen leží na truhle kočička s psíčkem a na stole sa kúří ze snídaní. Napřed dala kočičce a psíčkovi a potom sama snídala. Potom ukludila. O poledni zaséj býl na stole nachystaný oběd, večér večeřa. Večér zaséj přišla kobylí hlava a zas ju Anička česala. A tak to bylo každý den. Nic inšího nedělala, enom kočičku a psíčka krmila, chalúpku uklúzala, smetí zesýpala do truhly a večér česala kobylí hlavu.

Tak jí čas utékal a ani sa nenadála, že už slúží u kobylí hlavy rok. Gdysi jí pravili kočička s psíčkem: „Už za pár dní budeš tu rok a pujdeš ze služby. Až sa ta bude ptat kobylí hlava, co chceš za svoju prácu, nechci nic inšího než tú truhlu ai ze smetím, cos ho tam celý rok zesýpala.“

Gdyž býl rok Aničinéj služby, pravila jí kobylí hlava: „Tož Aničko, dnes je rok, co u mňa slúžíš. Řekni si, co chceš za svoju službu.“ „Nechcu nic inšího, než tú starú truhlu ai s tým smetím,“ pravila Anička. „Ale to by bylo málo za tolej práce,“ povídá kobylí hlava. Šak tot máš pěknější truhly plné šatů, z tech si jednu vyber. Ale gdyž Anička ináč nechtěla, tož dostala tú starú truhlu plnú smetá. Anička ju naložila a jela dom.

Ale po cestě měla veliký hlad, lebo si nic k jídlu nevzala. Najednúc dojela k téj peci, co ju vymazala. Byla plná vdolků a vdolečků.Anička sa najedla a jela dalej. Najednúc dostala takovú chuť na jabka a nigde ani jablonky. Jela, jela a tu dojela k téj jabloni, co ju obrala z húsenek. A tá jabloň byla plná pěkných jablek. Jak k ní Anička dojela, tož jabloň zvěsila panohy a Anička si natrhala jablek a najedla sa. Potom jela daléj. Jede, jede a najednúc dostala takovú žízen, že ani vydržat nemohla. A nigde ani studénky ani járka. Už myslela, že bude po ní. Tu dojela ke studénce, co ju vycúdila. Byla plná čistéj, studenéj vody. Přilehla, napila sa, odpočinúla si a jela daléj.

Jede, jede, už vidí jéjich chalúpku, už vjíždžá na dvůr. Jéjich pes ju poznál a sčekal radostú: „Havu, havu, Havulenka, jede naša Anulenka, samé stříbro, zlato veze.“ Macocha to učula, vyletěla ven a chyťa oklešek, bila psa. Anička zložila truhlu, donésla ju do izby, otevřela a – opravdu, samé zlato a stříbro sa v ní blyščalo. Ani na oči nemohli hledět. Macocha, viďa to, záviděla Aničce a ptala sa jí, gde to bohatství nabrala. Dyž jí to Anička vyložila, pravila: „Tož včiléj pujdeš ty, Kačenko, na službu.“

Kačenka sa nastrojila, jak dyby šla na zdávání, vzala si kubečko hedbávu a šla. [Tato druhá část se vypravuje podobně jako první s tím rozdílem, že Kačenka řekla
studánce: „Já sem ta nezakalila, nemosím ta cúdit.“
jabloni: „Já sem na tebe húsenky neposlala, nemosím ta obírat.“
peci: „Já sem ťa neodrala, tož co bych ťa mazala.“]

V chaloupce kočičku a psíčka zhodila s truhly a odkopla. Sama sa naobědvala. Večér gdosi zaťukál na okno. Kačenka sa bála a ptala sa kočičky a psíčka: „Kočičko, psíčku, raďte!“ Ale ti jí řekli: „Sama´s jedla, sama´s pila, sama sobě raď!“ Dyž ani na třetí zaklepání neotevřela, učula velikú ranu, dveřa sa rozletěly, přišla kobylí hlava. „Kačenko, učeš ňa,“ povídá. Kačenka neráda vzala hřeben, kobylí hlavu dřela a kvákala (tahala za vlasy) a enom tak halabala ju učesala. A tak to šlo celý rok.

Po roce si vymínila nejpěknější truhlu plnú šatú. Cestú dom pec plná vdolků a vdolečků se před ní zavřela, jabloň panohy zdvihla, ve studénce sa voda ztratila, když sa chtěla napit. Od hladu a žízně slabá, že ledvá nohama plandala, dojela dom. Jejich pes ju poznál a sčekal: „Havu, havu, Havulenka, jede naša Katulenka, samé ščúry, hady veze!“ Macocha, učuja to, vyletěla na dvůr a kam psa bije, tam ho bije.

Kačenka zložila truhlu, donésla ju do izby, otevřela a div lekem ai z macochú nezamdlely. Opravdu byla plná hadů a ščúrú. A dvá hadé z téj truhly vylézli a zlú macochu a pyšnú Kačenku zadusili. A hodná Anička sa potom měla dobře ai ze svým tatíčkem. Nigdo jich už netrápil, peněz měli dosť a lesti neumřeli, tož žijú podnes.

zdroj:
OPLETAL, Rudolf, NIVNICE A JEJÍ OBYVATELÉ, Nivnice, rukopis ze 30. let 20. století

Obce

Folklorní akademie chce být zdrojem pro co nejhlubší a nejopravdovější čerpání, žití a předávání lidové kultury ve třetím tisíciletí pro nás a především pro naše potomky.