nar. 26. 2. 1905 ve Študlově, nadaná zpěvačka a básnířka.
Tvůrčí vlohy patrně zdědila po svém pradědu Štěpánu Čížovi, který měl ve Študlově „huslací“ muziku (3 housle, basa, cimbál a 2 píšťaly). Sám prý zhotovoval muzikantům hudební nástroje a dovedně na ně hrál. Znala hodně písní po rodičích a dědáčkovi.
Mládí prožila na študlovských pastvinách. Ještě po první sv. válce tam byly salaše. Do školy se mnoho nedostala. Od dubna do listopadu měly děti v horských dědinách tzv. úlevy. Stačilo, když chodily do náboženství. Francka záviděla druhým dětem, které mohly školu pravidelně navštěvovat. Na pastvě si vyhledávala dědáčky a baběnky, kteří pásli poblíž a prosila je, aby jí vyprávěli, jak to chodilo na světě dříve. Od nich se dovídala např. jak kdysi na Hrádku stál skutečný hrad, jak za kurucké vojny byl Študlov zpustošen, jak lidi před vpádem Kuruců zakopávali nářadí do studní a do včelínů, jak chodili na pěší a potahové roboty do lesa a na pole aj. Jako např. „na Slovensko na jamnú rež jezdívali, to že prý je tam jaksi v Uhrách v jamách ta rež, takové jamy vykopané v zemi a to že ti formani přijeli do teho pola a otevřeli tu jamu a už nasypali plné vozy a jeli odtamtud. Oni babička mně pravily, že jim to dědáček povykládal.“
Skladební vlohy Fr. Vypušťálkové objevila Libuše Sušilová v souvislosti s písňovým průzkumem v r. 1949. Některé její texty zhudebnil dr. Horymír Sušil. O svých vlastních výtvorech říkala: „Víte, nech mám bolesť nebo radosť, všecko sa v pěsničce utopí.“ A hned dodala: „Šak já nezpívu enom po dědinsky. Dyž su doma, je pravda, zpívu po svojém, ale v kostele tajak ludé…“ Jindy zase říkala: „ Já sem sa to od starých ludí nenaučila. Já, dyž nekerá pěsnička sa mně nelúbila, tak sem si tam svým způsobem neco dodala a dyž už mně jich pochybilo, tož sem si vymyslela. Ale s tym sem sa nikdy nikomu nechválila, protože já bych si nebyla mohla zazpívat, co bych byla chtěla, aby potom si nemysleli druzí, že zpívám o sobě.“
