Pověst z Lopeníka
Na Velkém Lopeníku se kdysi dobývalo zlato, ale od té doby uplynulo víc jak tři sta let. Mapa z roku 1701 označuje opuštěné kutiště již za staré. Dodnes tu nad Zlatným potokem vyvěrá Zlatná studánka a nad ní vystopujeme zbytky sesutých hald a propadlých štol.
Jeden ze zlatokopů, jmenoval se Martin, žil v chaloupce pod dubem na svahu Malého Lopeníka.
Denně se spouštěl se svými druhy do podzemí a jejich práce, to byl tvrdý, neúprosný boj a byli v něm i ranění a padlí. Vylamovali horninu železnými sochory, pálili ji v ohni, rozpálenou polévali vodou, popraskané balvany kladivy drtili a vybírali z nich zrnka zlata. Smrt se na ně šklebila z každého koutu.
Při desetihodinové denní práci nosil horník ze šachty až padesát grošů týdně. To byl tehdy velmi slušný výdělek. V chaloupce pod lesem měli každý večer bohatě prostřeno a zpěv se tam ozýval po celý den.
A jak si dovedl Martin furiantsky nasadit klobouk a jak práskal bičem, když jel s rodinou v neděli na hrubou do Březové. Hoj, byly to krásné, veselé časy!
Jenže zlatá žíla se rychle vyčerpávala a do štol se drala voda, Večeře se staly chudšími, Martin byl nucen prodat vůz i koně.
Když mu jednoho dne důlní vzkázal, že už pro něho nemá práci, vypravil se s prosíkem na zámek a s velkým děkováním přijal místo dřevorubce.
Práce v lese nebyla o nic lehčí než roztloukat pod zemí balvany, byla však o mnoho krásnější. Jak svištěly drvařům pily pod rukama a jak zvonily a dováděly kmeny, ženoucí se zamrzlým smykem z výšin do údolí!
„To je ta nejkrásnější píseň hor!“ říkali dřevaři.
Jenže Martinovi při ní nebylo do zpěvu. Každá padající haluz ho lekala, každý skácený strom se mu zavěsil do rozsoch jiného stromu. Ani jeden kmen nedokázal svalit tam, kde ho chtěl mít. A tak po celotýdenní dřině nosil domů pouhé tři grošíky mzdy. V chaloupce pod dibem bída nahlížela do oken a pláč se tam ozýval po celý den.
Bylo k večeru, děti s velkou chutí dojídaly pohankovou kaši. Pro rodiče nezbylo, sytili se jak obvykle jen pohledem na prázdnící se mísu.
Tu v dálce zaduněl hrom a rázem se setmělo. Venku kňučeli a vyli psi. Někdo zaklepal na okno:
„Martine, Kačko, kde jste kdo? Strašná hrůza se žene!“
Vyběhli do tmy. Počasí se zatím zhoršilo, ale ukryli se v blízkém sklepě, kde přečkali noc. Jen nejmenší z dětí usnulo na matčině klíně a zdálo se mu o čarodějnici, měla velkou metlu, překračovala humna, potoky i strže a všecko před sebou zametala: domy, stromy i stohy sena.
To byla smršť.
Odnesla střechu chaloupky, jako by byla z perníku. Déšť pak rozpustil obnažené zdivo a příval, ženoucí se z hor, spláchl bahno do potoka. Po bývalé chaloupce zůstal do rána jen hnědý pruh rozbředlé hlíny na zelené louce a starý dub s orvanými větvemi, zbavený všeho listí.
Martin stál nad tou spoustou zničený, bledý. Nemluvil, pohled upíral na jedno místo na zemi, kde před několika hodinami stál stůl s mísou a jeho děti na něm večeřely. Nyní už nebylo ani stolu, ani mísy.
„Sousede,“ ozvalo se za ním, „vím, že slova nemohou ti pomoci. Přestěhuj se ke mně. Mám volnou stodolu, můžeš tam zůstat, než si znovu postavíš.“
Oba muži pohlédli na sebe a mlčky si stiskli ruce.
Po poledni dovezli drvaři zmizelé kusy nábytku, pochytané dole při potoku, kam je odnesl dravý proud: almárku, stůl a dvě dlouhé dubové lavice.
Rozestavili je v jednom koutě stodoly v tom pořádku, jak stávaly doma.
Do druhého kouta uvázali krávu s kozou, do třetího pašíka, čtvrtý kout obsadilo hašteřivé plémě slepic a husí. Připomínalo jim to zničený domov, neb i tam všechno živé žilo pohromadě jako jedna rodina.
Děti radostí tleskaly, volaly hurá! Potom se však smluvily a začaly zdobit nový příbytek chvojím, šiškami smrků a borovic a žlutým podzimním kvítím. Vypadalo to opravdu hezky.
A což teprve, když chlapci odněkud přinesli snítky jedle douglasky, které šířily líbeznou vůni, připomínající vůni nejjemnějších jablek. A bylo tu tolik vůní a květů a barev a zeleně, zrovna jako v nádherném parku světlovského zámku.
K večeru přicházeli obyvatelé horských samot se svými dary. Ten přinesl trochu mouky nebo jáhel, jiný obilí nebo párek kuřat, trochu oleje, ošatku vajec, mírku hrachu, hrudu sýra, otep lnu i náruč borových loučí. Jeden přišel dokonce s dudami, a tak se radostí všichni pustili do tance.
Nakonec se přibelhala stařenka, byla chuděra celá sešlá a shrbená. Opřena o sukovitou větev vybírala z torby svůj dar, svazek jalovcových prutů.
Zapálila je nad ohněm. Jak se kroutily a praskaly, a ta vůně, když dýmem vykuřovala všechny kouty stodoly, aby sem zlé moci neměly přístup.
„Hospodáři,“ obrátila se k Martinovi, „nepohrdni radou staré ženy. Mou matku i bábu vinili z čarodějnictví, ale byly to moudré ženy, vědmy. Svým uměním pomáhaly lidem, ne čarami. I mě tak učili. Zítra při východu slunce vstaň a co prve uvidíš a uslyšíš, to začni dělat a dojdeš svého štěstí.“
Příštího jitra, když vrcholky smrků se začínaly zardívat stříbrnou záplavou vycházejícího slunce, vstal Martin a vyšel před dům. Bylo krásné ráno, vykoupaná země třpytila se rosou a z dálky doléhaly sem zvuky nespočetných zvonců, bim bam, bim bam, bim bam!
„Jaká to proměna,“ pomyslil si drvař. „Svět je tak krásný a já bláhový jsem si chtěl zoufat.“
Z mlhy se najednou vynořil pastýř a přiložil k ústům trubku. Jak se mu chvěla v rukou a jak v odlesku slunce celá zářila, když troubil svému stádu jitřní píseň. Bylo to velmi slavnostní a povznášející.
„Slyšíte zvonky znít a trubku troubit?“ volal Martin u vytržení. „V té písni je můj osud. Chci se stát trubačem!“
Moudré hlavy však usoudily jinak. Jura pastýř je přece muzikant, jak se patří. Jeho trubka chrání stádo, probouzí ozvěnu v horách a lesích, netřeba nám druhého trubače. Potřebujeme basistu. Starému Antošovi se za basou podlamují kolena, oči se mu už kalí, sluch slábne.
Tak se stal Martin drvař basistou. Od Antoše převzal basu a šrum, šrum! Cvičil smyky, škály, dlouhé a krátké tóny a šlo mu to jak na drátkách. Od těžké práce měl krásně ztvrdlé prsty, a to basista potřebuje, musí přece pevně tisknout struny, aby se ozval správný, čistý tón.
Za čtvrt roku hrál již v kapele a brzy se stal basistou široko daleko hledaným. Byla to však také chvála jeho nástroje a Martinova basa měla se čím chlubit.
„Jsem z nejlepšího rodu,“ říkala při hře svým družkám píšťalám, „dřevo pro mě rostlo v samém srdci Šumavy, všechny písně, touhy, radosti a slzy mé domoviny jsou ve mně zaklety, slyšte jen, slyšte!“
A basa zpívala Martinovi v rukou, podřizovala se jeho touhám a náladám, stala se mu nerozlučnou společnicí. Jak sáhl do strun, rozsvítily se hvězdy v jeho očích a úsměv na tváři mu nezhasl, dokud neodložil smyčec. Sám na sebe složil píseň, která končila dozpěvem:
Já na svět se usmívám
a každý to o mně říká,
že veselý jsem basař z Lopeníka.
Proto ho zvali všude, kde veselí a rozkoš měly svou vládu: na svatby, křtiny, zábavy a plesy, do vsí i královských měst. Ó, byl to slavný muzikant!
A zas je tu masopust. Tři dny hraje hudba bez přestání. Lidé tančí, výskají, zpívají, vyčítají si a zas se odprošují, lampy blikají a dusí se ve výparech, pivo i víno prolévá se až marnotratně. Pak si všichni navzájem dají dobrou noc a dědina ztichne.
Jen basař s basou na zádech kráčí černou tmou, ani jedna hvězdička ho nedoprovází. A domů je daleko.
Jak to, že vidí kolem sebe samé stromy? A že cesta se zvedá do ostrého kopce, ač měla vést polem a po rovině?
„Snad jsem nezbloudil?“ lekl se a teď mu něco křupe pod nohama. Zmrzlí sníh.
„To už jsme tak vysoko? Ach, baso, jistě jsme zbloudili. Tolik sněhu, brr!“
Zahlédl temnou prohlubeň – pozdě. Vítr ho podebral a už letí kamsi do propasti.
„Držte mě, padám!“ volá basa. Vtom si uvědomila svůj původ, napřímila tělo a zhoupla se v bocích, takže jí pádem ani struny nepovolily.
Ocitli se na dně jakési sluje. Všemi směry se rozbíhají chodby, v jedné z nich kmitá světýlko.
A tam na konci chodby krásná, překrásná síň, sloupy z ryzího zlata podpírají klenbu, posetou hvězdami. Křišťálové lustry vrhají proudy barevných světel na podobizny horských skřítků permoníků, tepané ze zlata a rozvěšené po stěnách. Ti vousatí, zlatí skřítci hned se usmívají, hned zas mračí, podle toho, odkud dopadá světlo. Je to neobyčejně zábavné.
Mezi tím vším jako zelené krystalky víří roje svatojánských mušek a vnášejí do prostoru pohyb a vzruch.
„Jak je to nádherné!“ chce zvolat Martin, ale podíval se dolů a strnul.
Uprostřed síně leží rozvaleni dva draci, sekají zubatými ocasy a s náramnou chutí olizují zlaté sloupy, podpírající klenbu.
Rychle a v největší tichosti couvl ke dveřím. Chce utéci, ale po dveřích nikde ani památky. A dráčci se tváří, jako by tu člověka vůbec nebylo. Nadouvají papule a lízají, jen to chroustá.
„Co to má znamenat?“ diví se Martin. „Lidé se pro zlato vraždí, táhnou do válek, ale že by zlato někdo jedl, to jsem ještě neslyšel. Konečně, kdož ví, však to mohu také zkusit.“
Opřel basu o zeď a začal olizovat nejbližší sloup. A byla to, pane, dobrota. Ne a ne se od sloupu odtrhnout.
Vtom zasvištěl mu nad hlavou blesk a úder hromu div nesrazil Martina na zem. Stěny se třesou, světla blikají a uprostřed síně stojí mužík v hornické kápi, s bradou po pás, černý plášť splývá mu z ramen.
Očima Martina přímo spaluje.
„Kdo ti dovolil ujídat mi ze zlatých sloupů?“ zahřměl na basaře. “Ať mě vezme čert, jestli ti tohle prominu!“
„Pa-pane kouzelníku,“ koktá Martin, „vítr mě srazil do propasti, viděl jsem draky lízat, já to nechtěl, na mou duši, ne!“
„Potrestám tě pro výstrahu!“ soptí bosorák a tahá se za bradu, div si polovinu chlupů nevytrhal. „A vás, líná čeládko, také. Místo hlídání ještě mi lidi svádíte!“
Draci se posadili na zadní tlapy, ohony opřeli o zem, předními prackami si utírali oči jako by plakali, a bili se v prsa, dunělo to jako dva bubny.
Muzikant předstoupil:
„Odpusť, mocný kouzelníku a propusť syna těchto hor, který kdysi i tobě sloužil v podzemní tvé říši. Za odměnu ti dám, co si sám nejvíc cením: své umění a své písně.“
Stiskl basu, přejel smyčcem po strunách a už to znělo i hřmělo jedna radost. Samé legrútské, pijácké, vojenské i svatební, pasácké i zbojnické, selské i robotnické, veselé i smutné písničky, jak je basař po širém světě nasbíral.
Draci se popadli kolem krku a začali křepčit, a nakonec sám bosorák se pustil do kola o závod se světluškami. A Martin hrál stále ohnivěji a divočeji. Hop a hej, však nepamatoval tak veselý konec masopustu.
Za chvíli se tanečníkům začaly plést vlastní nohy s cizími. Draci se svalili na mramorovou dlážku a koupali se v loužích vlastního potu, svatojánské mušky stěží pohybovaly křidélky a volaly:
„Ustaňte, shoříme!“
Jen basa neměla dost, stále bručela svou a po každé písni dupla jedinou svou nohou a vykřikla:
„Chci zpívat!“
Byl to opravdu zvláště veselý masopustní rej.
A nebyli by ještě dlouho došli ke konci, kdyby sám bosorák neskočil po base a nevytrhl ji Martinovi z rukou.
„Ustaň, potrhlý šumaři!“ volal, lapaje po dechu. „Ďábly v pekle bys utancoval! Propouštím tě, však přísahej:
Nikomu z lidí nezjevíš, co živ budeš, v které části hory a na kterém místě otevřela se pod tebou země a zjevila ti své poklady!“
„Přísahám!“ zašeptal Martin, bledý jako stěna.
„Dále věz,“ pokračoval bosorák, „nikdo z lidí neuvidí to, cos viděl ty a neokusí, jak chutnají sloupy v říši permoníků! A nyní, pojď!“
Posadil basaře na jednoho z draků, sám se vyšvihl na druhého, zatočili se a frr! Už jich nebylo. Jen trochu dýmu zbylo po nich v síni.
A už je tu známá cesta, pod dubem chaloupka, na větvi ze spaní típl pták a nahoře na stráni, včera ještě po pás zasněžené, celá kola bělostných květů vítají nový den.
Kačenka stojí u okna, neotvírá. Co tu chce to chlapisko černé, bradaté? Hříva mu vlaje zpod klobouku jak bosorákovi.
Vtom zahlédla basu.
„Nejste vy, člověče, z bandy mého muže? Musel jste ho znát, chodil také s basou a právě rok tomu, co odešel a víc se nevrátil.“
„To jsem já, Kačenko, už mě neznáš? Tvůj Martin!“
Rozpřáhl náruč a už se tisknou k sobě a vyprávění není konce.
„A cože pravíš, rok? Celý rok? To nemůže být, kdež bych rok vydržel hrát bez jídla, bez pití a bez odpočinku.“
Nedal si to vymluvit, až nakonec se shodli, že to asi popletli na obci, nejspíš si tam zaměnili kalendář.
„Škoda jen, že jsem ti nemohl přinést kousek toho sloupu, taková lahoda, král ani císař nejedli toho jídla, to se nedá vypovědět.“
A do smrti pak vzpomínal na čaroděje, na draky, na skvostnou síň, pokladnici nevídané krásy. Na míli cesty se vyprávělo o tom dobrodružství, leccos se časem přidalo a tak se stal basař jedním z bájných hrdinů, kteří nevymizí z paměti lidu těchto hor.
Obyvatelé Podlopenicka jsou ovšem stejně zvědaví jako lidé všude jinde, a tak chodili tu zlatou síň do hor hledat. Martina brávali s sebou, ale ten mlčel jako hrob.
Podnes mnozí věří, že se zlato při dávném dolování vybralo jen pod povrchem, hlavní žíla prý zůstala nedotčena v hloubkách Lopeníka, jenže se neví, kde. Země dosud nezjevila své tajemství ani kopáčům, ani proutkařům, ani zaříkávačům, nepomohl čarodějný květ kapradiny, ani jiná kouzla.
Poklady odpočívají v hoře podnes.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
