pověst z Uherského Brodu
Dáme-li se na jihovýchod z Uherského Brodu, vystoupíme po hodině dobré chůze na protáhlé návrší Králov. Na něm se zelená les stejného jména. To, čemu zde říkáme les, je vlastně nepatrný hájek, jejž zručný pastýř natřikrát přehodí kamenem. V dávných dobách prostíral se v těchto místech skutečný les, z Moravy přes hranice do Uher zabíhající prales a dnešní tři lesíky Královy jsou jeho skrovné pozůstatky. Jak přišly k vznešenému svému jménu? Poslyšte příběh dávných věků.
Za válek mezi uherským Matyášem a českým Jiřím z Poděbrad, Morava nesmírně trpěla nájezdy Maďarů. V bitvě u Bílovic roku 1469 dostal král Matyáš, řečený Korvín, důkladně za vyučenou. Jeho armáda se rozpadla, král se sluhou prchali dolinou Olšavy k Brodu s takovým strachem, že každého sekáče s kosou nebo ženu s hráběmi považoval za přestrojeného nepřítele.
Aby nebudil pozornost nádherným, zlatem se skvícím rouchem, loudil kdesi na louce od pasáků starý selský oblek, pastýři však neměli, co by mu dali.
Král žádal aspoň hůl do ruky a obyčejný řemen, jejž by opásal místo drahocenného opasku. Jenže nevěděl, jak to po moravsky říci, pravil:
„Chci mít sochor na podpásání a kus pytle na podpírání.“
Pastýři se dali do nehorázného smíchu.
„Ty, pane, se podpasuješ sochorem a podpíráš měchem?“
Potom složili píseň, která se podnes v dědinách při Olšavě udržela:
Hop, hejsa Matyáš,
z turkyniska nohy máš,
sochorem sa podpasuješ
a měchem sa podpíráš!
Král měl tehdy tak úzkou cestu, že ani nestačil utíkat. Již před Brodem se ve tmě polekal hastroše v zelnisku, klekl prý před ním do bláta a prosil o milost. Pobočník musel tomu hroznému nepříteli useknout obě ruce, tak se ho král bál. Za městem se dostal se sluhou do lesa, chodili sem a tam a když jim nohy vypověděly službu, skulili se do jakési zmoly pod strom, zahalili se do plášťů a spali.
Ráno přijel do lesa povozník z brodského Předměstí a zrovna na tom místě, kde král i jeho sluha leželi nataženi jako dva kusy dřeva, začal klást fůru klestu.
Sedlák ovšem nepoznal, koho má před sebou, protože Matyáš i zbrojnoš leželi vedle sebe v záplatovaných spodcích a v ošumělých kabátcích, které sebrali v opuštěném dvorci a navlekli na své skvostné uniformy.
Když sedlák naložil fůru až po vrch, přistoupil k spáčům a houkl jim do uší:
„Vstávejte, lenoši, už jste se mohli vychrápat! Jste pořádně vypasení, pomůžete mi štípat pařezy!“
Zbrojnoš, napolo ještě v dřímotách, zamžoural rozespalýma očkama po pánovi:
„Výsosti, mám tomu sprosťákovi vrazit nůž mezi žebra?“
Řekl to polohlasem a k tomu latinsky, sedlák nerozuměl jedinému slovu. Pomyslil si však, že se ti dva na něho domlouvají a zapráskal jim bičem přímo nad hlavami.
„Jen se nestyďte, tuláci, šibeniční ptáci, jen chutě na vůz! Pojedete jako knížata!“ A práskal jim bičem kolem uší, jen to hvízdalo.
Pobočník zbledl zlostí nad tou selskou neomaleností.
„Nech mne, vznešený pane, ať ztrestám toho drzouna, jak zaslouží!“
„To bys tomu dal,“ konejši ho král. „Chlapík je prosťáček, ale upřímný a může nám prospět. Uděláme dobře, když ho poslechnem.“
A král, jehož nejmenšího pokynu poslouchaly doma statisíce, lezl poslušně na hromadu roští a pobočník čtvernožky za ním. Koně přivázali vzadu za vůz.
Tak se dostali na formanském voze do královského města Uherského Brodu, které tehdy patřilo pod Matyášovu svrchovanost. Moc jim na té fůře teplo nebylo. Studený listopadový severák zalézal za nehty, král i pobočník pořádně cestou vymrzli.
Ve dvoře oba pocestné přivítal hospodářův pes, naštěstí to odnesl jen plášť pobočníkův, z něhož zbyly jen čtyři vlající čtvrtky. Ohřáli se pak na peci.
K snídani dostali zelnou polévku a k obědu i k večeři notnou porci zasmaženého hrachu, ušetřeného z předešlého dne. Hospodyně nedopatřením hrách dvakrát osolila, potom ještě připálila, takže téměř všecek zbyl.
Králi se nad tou pochoutkou rozzářil obličej a protože lžic, ani jiného příboru nebylo, nabíral hrách plnými hrstmi a po každém soustu olízl všech deset prstů. To dělal, aby sedláka zmátl. Nepřišel totiž ještě čas, kdy se chtěl dát poznat.
Sedlák hodil po něm očkem a povídá ženě:
„Bude-li tak štípat, jak nakládá, nepostačí mu pařezy naše ani sousedovy.“
A tak se ti vznešení stolovníci, hladoví jak vlci, krmili, až jim oči lezly z důlků a za ten hrnec mizerného hrachu museli celý den na předměstském dvorku štípat zaschlé kořeny a pařezy. Tak ochutnala Královská Vznešenost se selským pokrmem i selskou práci.
Hospodář nenápadně své hosty pozoroval a záhy seznal, že jeden je pán a druhý sluha. Podle toho odměřil králi dvojnásobnou dávku připáleného hrachu a večer mu ustlal po pansky v jizbě na lůžku, kdežto služebníku po sprostu na hůře v seně. Sám se uchýlil se ženou do komory vedle pánovy světnice.
Sluha vylezl po žebři do své vonné ložnice, pán se ke spaní neměl. Naopak, vyžádal si světlo a nechal je po celou noc hořet u lůžka.
Sedlák v komoře ne a ne usnout. „K čemu ten člověk potřebuje světlo? Snad se nebojí?“
Potichu vstal a škvírou ve dveřích pozoroval, co jeho host po těžké práci dělá a proč asi nespí. Dívá se, poulí oči – ty můj smutku, kam se poděl dřevorubec? V jizbě sedí rytíř ve skvostném rouchu, zlatem vyšitém, zlatý řetěz na krku, zlatý kříž na prsou. Všecko se na něm blyští, zvláště kamínky na zlatém kříži. Sedí za stolem, prstem ťuká na desku a čte z nějaké knihy.
Sedlák příliš nejídal vtipnou kaši, dovedl si však spočítat, že ten, koho přivezl z lesa na fůře klestu, uctil přesoleným hrachem a po celý den nechal jako nádeníka štípat pařezy, není obyčejný lenoch či pobuda, jakých se tehdy po válkách stovky potloukaly krajem.
„Jsem v pěkné bryndě!“ bručel a vlasy se mu ježily hrůzou.
„Je to jistě velmož nebo vévoda a dá mě pověsit – br!“
Při tom pomyšlení zbledl, pak zrudl, zezelenal a zmodral a když vyměnil všecky barvy v obličeji, odplížil se k lůžku, zachumlal se do houně a drkotal zuby strachem, až se kolem všecko třáslo.
Žena se probrala, sáhla muži na hlavu a tiše se ptala, co je mu a že by se měl dát prohlédnout ke kováři, nechytá-li ho fantas. Začal naříkat ještě víc.
„Neptej se,“ povídá, „jsem vyřízen, jsem jako bych nebyl!“
Vyskočil z postele, kroutil se, vzdychal, rval si vousy, liskal se zprava i zleva a zase krčil hlavu , jako by se nad ním oprátka již vznášela.
„Neblázni, táto!“ tlumeně křičí žena.
Ukázal prstem ke klíčové dírce:
„Tam se podívej!“
Zůstala u něho a muž, chvějící se jako osikový list, šeptem jí vše vyprávěl.
Teď se třásla strachem i ona a tak se do rána strašili a zase utěšovali a žádný už nezamhouřil oka. Nejraději by odtud utekli, ale jak, když okénkem komůrky žádný z nich ani hlavu neprostrčil a jediné dveře vedli do jizby, kde bděl a čekal jejich tajemný, nezvaný host.
Ráno se král upravil a v plném lesku i s nakadeřeným sluhou se představili hostiteli:
„Víš-li, koho jsi včera krmil zkaženým hrachem a uctíval víc prací než chlebem?“
Sedlákovi se rozklepala brada, vrhl se před králem na kolena a volal:
„Milosti, urozený pane rytíři! Mrskej mě, dři mě, kopej a fackuj, jen mi nechej hlavu na ramenou, abych ti mohl děkovat a všecko, čím jsem se provinil, napravit!“
Král s námahou zadržel smích.
„Nejsem rytíř,“ pravil, „jsem tvůj král Matyáš a tys můj poddaný. Za tvou péči nechci tě trestat, chci tě odměnit!“
„Ó, ten ukrutník!“ pomyslil si sedlák. A v domění, že s ním pán před popravou krutě žertuje, tloukl hlavou o zem, pak sepjal ruce a prosil ještě úpěnlivěji o slitování.
„Vstaň!“ poručil přísně král. „Jdi, vyhledej purkmistra a vyřiď mu: Jeho Výsost král Matyáš očekává purkmistra královského města Uherského Brodu k důležitému jednání!“
Sedlák rovnýma nohama vyskočil, zlíbal královy ruce i prsteny, uslzené oči utřel do královského rukávu a tak, jak byl, bos a bez čepice, upaloval městem, jako by mu za patami koudel hořela.
Brodský purkmistr byl prostý švec, neznalý jemných způsobů. Právě v dílně ukládal namočené kůže a nemohl od práce odejít, nechtěl-li dílo zkazit.
Ostatně ani nevěřil, že by taková vzácná návštěva zavítala do města. To by byl, pane, jiný poplach. Intrády a troubení a víření bubnů, městská garda stála by v pozoru, střílelo by se z hmoždířů, od brány přišel by posel se vzkazem, celé město bylo by na nohou.
I odkázal:
„Vyřiď tomu, kdo tě poslal, ať je kdokoliv, že má stejně daleko ke mně, jako já k němu!“
Taková odpověď krále velmi pobouřila. Dal si předvolat velitele městské stráže a nařídil mu ihned a bez průtahů předvést purkmistra.
„Nebude-li chtít po dobrém, nasaďte mu železa!“ dodal velmi tvrdě.
A pomohlo to.
Purkmistr odhodil potěh, zapíchl šídlo do trámu, nechal kůže kůžemi a utíkal přímo od verpánku, v ševcovské zástěře, s rukama od smoly a popu a se vším zápachem.
Tato neuctivost dovršila všecko ponížení, které musel král Matyáš v Uherském Brodě snést a vytrpět.
Purkmistra přijal mrazivě, na jeho omluvy neodpověděl. Mluvil s ním velmi krátce se šátkem u nosu a propustil ho v nemilosti. Po celé jednání byl nucen purkmistr stát.
V doprovodu městské gardy i důstojníků své posádky, odebral se potom král na radnici a hned vydal nařízení, že po všechny časy nesmí být v Uherském Brodě primátorem žádný švec.
Svého hostitele naopak štědře obdaroval a jeho usedlost osvobodil od všech dávek i od roboty. S tou výjimkou, aby po pět let nesázel žádný hrách, kdyby se náhodou sešli, že jej má nadlouho dost. Sedlák poslechl a nasadil víc zelí, neboť zelná polévka králi chutnala.
Potom krále vyprovodil přes lesy až na slovenské hranice a mluvil o něm vždy s velkou úctou a s čepicí v ruce.
„Takový pán, a tak se snížil k dělnému člověku,“ říkal svým dětem i vnukům, když už Matyáše Korvína dávno kryla široká uherská zem. Ten sedlák prý byl, jak uvádí uherskobrodský letopisec Václav Letocha, vlastník Šubrtovského dvorku u Šumického mostu, v místech dnešního brodského nádraží.
Les, který uherskému králi poskytl odpočinek po ztracené bitvě u Bílovic, dostal pak jméno Králov, a totéž jméno nese celé návrší i dvůr, založený pod nejbližším z lesíků.
Ještě v minulém století platil Matyášův zákaz a žádný švec, byť se jakkoliv zasloužil, nemohl být povýšen na úřad konšelský, tím méně na purkmistra.
Toto opatření časem důkladně zvětralo, zvláště, když se blízký Zlín proslavil ve světě dokonalými obuvnickými výrobky. Brodští ševci měli pak příležitost vynahradit si i v řízení obecních záležitostí to, co jim bylo po staletí upíráno.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
