Přihlásit nebo se zaregistrujte

nebo pokud používáte Facebook

O strašidelnéj princezně 

Obce

Josef Huráb (*1888)

byl v Boršicích u Blatnice znám jako dětský pohádkář. Vyprávěl dětem i dospělým pohádky a příběhy svérázným a nezaměnitelným způsobem při vaření povidel, drápání péří a jiných příležitostech, kdy se lidé sešli. Kromě toho byl výborný tanečník a velmi rád četl, zejména lidové kalendáře. Přečtěte, nejlépe svým dětem, tuto pohádku. Pozor! Je fonetickým přepisem jeho skutečného vyprávění.

zdroj: HOLÝ, Dušan, FROLEC, Václav. Lidové povídky ze Slovácka. Odeon 1967.

        

O STRAŠIDELNÉJ PRINCEZNĚ

 

Za dávných časů,

dyž neměla turkyň ocasu

a kráva klasů,

žíl jeden král a královna a neměli dětí. A velice měli strach, že teda to království osiří, a tož bývali smutní dycky nad tým, kdo to bude po ních všecko herbovat. A jedenkrát tam došél – dyž tak byli v zármutku postavení, došél tam jeden pán čérný, a ptál sa jích, co tak sú. No tož sa mu stěžovali, povidá;

 „Tož buďsi,“ povidá, „za devět měsíců sa vám narodí cérka, ale až bude mět dvacet let, bude moja! Já si pro ňu přídu.“

 No tož, zvolili na to! Dobře.

 No tak, stalo sa, že za tých devět měsíců sa tá cérka narodila, velice hodné děvčátko. To bylo radosti teda, všecko, že už neosiří to království. A cérka růstla, až z ní byla princezna – všecko sa po ní ohlédalo, každý mužský, šikovní, všecko bylo pěkné, ale pořád veselá byla – ale jak šlo na dvacátý rok, povidá;

 „Otče, já zemřu!“ a padla a bylo po ní.

 A rozkázala si, aby ju dali pochovat do kostela a každú noc, aby jí dali vartovat vojáka jednoho. No, stalo sa. Tož, všecko bylo ve smutku, dyž si to rozkázala – do kostela ju pochovat do železnéj truhly a voják ju měl dycky vartovat.

 Tak sa aj stalo. Tam byla, pravda, v téj truhle, a voják včil první noc mňél ist vartovat jeden; na koho sa ukázalo, ten mosel ist, voják je poslušen, mosí ist. Tak dojde tam – celú noc tam postál, pravda – dojde půl noci, ona vyskočila z truhly, roztrhala vojáka, maso rozházala a zas šla do truhle. Tož moc tých vojáků už pošlo, každú noc dycky tak ích ubývalo.

 A jedenkrát došlo na takého synka, nemňél teda nikoho, enom doma mňél stařenku a psál stařence. Povidá, co sa u ních teda děje a včil bude řada na něho. Povidá, že aby sa modlili za něho, že jak by teda on prošél.

 A tak sa stalo. Milý synek mňél rozkázané jít také vartovat. A dyž došél ke kostelu, tak si stál a tak sa pěkně modlíl, že jak by enom, pravda, přešél. A tu šél městem teda jeden stařeček a povidá;

 „A vojáčku, co ste takový smutný!“

 Povidá:

 „Stařečku, co bych nebýl smutný. Máme tu vartu, každú noc jednoho vojáka se mosí dat do kostela a do rána je celý roztrhaný. A včil to přišlo na mňa , tak co mám děla­t? Žádného nemám doma, enom stařenku, a tá velice by ráda, abych eště ju nekdy navščívíl.“

 „No víš co“ povidá, „ já bych ti něco poradíl. Esi bys to dočkál.“ – Povidá; „Jak příde dvanástá hodina, vylez si na chóru (u nás se povidá na pavlač), a tam sa postav za varhany a dívaj sa, co ona bude dělat. Ale buď ticho. Ale,“ povidá, „daj si pozor, možná, že to vydržíš.“

 Tak, a včil došlo to na něho. Tak on šél do toho kostela, vešél, kostelník zamkl, tož věďél, že zas tak bude roztrhaný. A jak docházala tá dvanástá hodina, on vyšél si na ty varhany, včil sa dívál tichúnko. Věko sa odhodilo, ona vyskočila a nebylo nikde vojáka. Létala teda na všecky strany, nebylo nikde nic, tak dyž nikde nic nebylo, bác! Zas do téj truhly! A lehla a ležela.

 Bylo už ráno, čuje, kohút jak zpívá, zlézl důle a už sa procházál, ale stařeček mu řekl, aby žádnému nic nepravíl. Že kdo chce vědět, nech si ide sám. Ráno příde kostelník a vidí, že vojáček sa procházá; honem zamkl a honem sa hlásilo už královi, že voják ostál živý. Hned z muzikú pro něho a to bylo radosti, že už ostál voják. Co sa stalo, jak tam bylo a co, všecí sa vyptávali.

 „Nic,“ povidá, „kdo chce vidět, nech tam ide.“

 „No,“ povidá král, „ nechce uhodnút, mosí ít zas. Nechce povědět, co tam bylo – tak mosí ít zas podruhéj.“

 Tak milý voják zas šél. A zas si praví;

 „Ej, dyby ten stařeček zas došél, co by mně poradíl.“

 A vtom tam býl.

 „Dobrý večér, stařečku,“ povidá.

 „No, jaks, vojáčku, pochodíl?“

 „No, stařečku, velice dobře, enomže vás prosím, dybyste mně zas poradíl.“

 „No tak vidíš, dyž si dáš pozor, zas ti pomožem. Víš, včilkaj nesmíš si zas jít za ty varhany, vylezeš na kazatelnicu.“ – A povidá; „Tam všady ona poleze, ale tam né. Přemožeš to snáď, to poprvní dokázáls, tož zas dokážeš.“

 No, mu poděkovál, vojáček šél do kostela, kostelník ho zamkl. No dyž došlo už půl noci, on vylézl na tú kazatelnicu a čekál tam. A zas ona vyletěla, letěla po kostele, nikde nebylo ničeho, až za varhany letěla, povidá si;

 „Tam sa mně včéra skovál.“   

 A dyž ničeho nebylo, tož zas zpátky letěla, bác do téj truhly a ležela. Nó, tož tak už tam býl zas tichúčko. Vyšél ráno, kostelník zas ptá sa, jak bylo.

 „No dobře,“ povidá.

 Tož zas ho nutili, aby pověďél, co tam bylo.

 „Nic tam nebylo, kór nic, kdo chce vědět, nech ide sám.“

 Ale žádný, žádný nechťél ít. Tak na třetí noc mosél ít zas. A zas ten stařeček už ho očekávál, toho vojáčka, a jak ten vojáček tam došél, hned mu povidá;

 „No, jaks pochodíl, synku, jak?“

 „E, stařečku, dobře, ale zas ňa poslali, že mosím zas ist.“ 

No povidá;

 „Víš, tá noc bude špatná. Ale běž, vyptaj si, nech ti dajú mrtvého vojáka. Toho postavíš na bok ke zdi, a ty si staneš za oltář. A jak ona vyskočí z téj truhly, ty honem tam skoč a zavři sa. A nepúščaj ju tam, dyby jak búchala.“

 „No,“ povidál si, „to bude horší.“

 „Ale,“ povidá, „snaž sa, snáď to přetrpíš.“

 Tož tak sa stalo. Šél si ke královi a mosél mu dat mrtvého vojáka, co tam býl, teda, posledníkrát mrtví; tak si ho vzál, dál si ho do kostela, bylo to tvrdé tělo, stálo pěkně v tom kostele, a on šél pěkně za ten oltář. Svíce hořely, pořád.

 Jak došla dvanástá hodina, včil truhla sa otevřela, včil ona vyletěla, hladná už tolik – a hladná letěla k tomu vojákovi. „Už sem sa ťa načekala!“ Dráp ho, a ten býl studený. Trhala, tak s ním bila, co to nemohla roztrhat – povidá; „Héj, a šak!“ A včil letěla za ty varhany. „Já ťa najdu, já ťa najdu!“

 A tam letěla za tú kazatelnicu, ale on nemeškaja honem tam skočíl a zavřél sa - bylo tam světlo – a býl skovaný. A tak včil dyž nebylo nikde nic, tak letí zpátky do téj truhly a tá zavřená. Tá búchala na ňu, tak tá truhla vyskakovala. A on – možná sa aj tam nejak poneřádíl – ale co, býl zastrašený, držál všecko jak mohl a nechťél otevřít. Jak  byla jedna hodina, už ostalo tichúnko. Povidá si; „Co je, dyž už žádný nebúchá a nic – co sa stalo?“

 Už slyšél, kohúté jak kokŕhajú, tichúnko otevřél to víko a viďél, ona klečí před oltářem. Už byla bílá. A zas sa zavřél. Až bylo hodně naráno, ona už stanula, pěkně ho prosila, aby vyšél ven, že nic sa mu nestane, že on ju vysvobodíl, že ona tak byla zakletá od toho Zlého. Tož vystúpíl, nó hned mu ruku dala a hned klekli před ten oltář a modlili sa. A v téj otevřél kostelník dveřa. A viďél, jak teda sú to. A hned sa královi hlásilo, co je tam a jak to – z muzikú hned do toho kostela, šaty sa mu daly zrovna novunké, mosél sa vyčistit, ona také a zrovna, dyž to tak udělál, všecko vymohl, tak zrovna ty zdavky tam byly.

A hned sa svajba odbývala.

Tam sa žilo,

tam bylo všeckého!

Tak aj sem na téj svajbě býl;

tam sa kúřilo, bálilo,

všecko co chtělo,

víno téklo potokama.  

A byla tam papírová zem

a donesla nás až sem.

zpět na seznam