Byli dva bratři. A ten jeden byu strašně bohatý a ten druhý chudobný. A on měu děvčicu po ženě a tú si vzau ten starší bratr za husopasku. No a už potom jak rústua, děuaua bárco.
„Dostaneš za to krávu, dobrú dojku, dyž u mňa do teho a teho roku vydržíš.“
A tak děvčica ostáua, dřeua, a ked došeu čas, povídá:
„No, strýčku, já mosim k tatinkovi. On je starý, já mu mosim pomoct. Dajte ně tú krávu a já pujdu.“
„Coo, ty žebroto!? Ty myslíš, že já takovú krávu-dojku ti možu dat?“
„Ná co, šak ste ně ju slúbili. Za sužbu ste ně nedali ani šestku, nic ste ně nekúpili.“
Tak to šuo k súdu. No, dobrá. A včil, súdce se ptá bohatého, proč to nesplniu, dyž to slúbiu. Sedlák povídá:
„Co já budu takovej žebrotě taků dobrú dojku dávat?“
A ten chudobný povídá:
„Ano, pane súdce, ona dřeua, nic nedostaua, tak kde je tá spravedlnosť?“
A tak jich súdili a nemohli jich rozsúdit. Dali jim hádanku: co je bystré, co je suadké a co je užitečné. No to víte, včil jim to vŕtauo huavama. Sedlák došeu, říká to ženě a tá povídá:
„Ná, nevíš? Pes bystrý, med suadký a užitečné ... no, naša truhua sa plní zuatem, tá je užitečná.“
No dobrá.
Došeu ten chudák dom ceuý smutný, céra ho vítá:
„Tož, tatínku, jak ste pochodili?“
„Ale, céro, nemohli nás rozsúdit, tož jakési hádanky, prý co je bystré, suadké a co je užitečné.“
A ona povídá:
„Ale tatinku, to je lahké. Co je bystré? Přeca oči. Co je suadké? No, spánek! A co je užitečné? Naša zem!“
„Ceruško, jak ťa to napaduo?“
„Ná tož tak, je to přeca pravda.“
Tož, potom šli k súdu.
„No tož, jak?“ ptá sa súdce, „co ste uhodli?“
Ptá sa bohatého, ptá sa chudobného. A temu povídá:
„To néni z vaší huavy. Kdo vám to poradiu?“
„To, pane súdce, vám nemožu řéct. To neprozradím.“
„Ale mně to možete řéct. Já to nikomu nepovím.“
Tak mu to řekeu, že jeho céra mu to poradiua.
„Co, ona je tak chytrá?“
„No, chytrá néni, néni húpá.“
Ale súdce ešče, co si nevymysleu:
„Mosí děvčica za nama dojet v noci, ani né pěšky, ani né v kočáře, ani né na koni, ani né nahá, ani né oblečená.“
Tož, starý šli dom, ceuý starosťú zubožený, co bude. Ale ona sa temu zasmíua a povídá:
„Ale tatinku, šak je to lahké.“
A tak pěkně na kozu, sedua na kozu, kozička ju néseua, pěkně, a enem v jakémsi rubáči, pěkně, v noci.
„Kdo to tuče?“ povídá rozespauý súdce.
„Tož, to su já. Ani pěšky, ani na voze, ani na koni, ani nahá, ani oblečená. Tož, tady su.“
„Tož tak,“ povídá pán súdce, „děvčico, ty jsi chytřejší, bystřejší než já! Chceš byt mojú ženú?“
„Ná, chcu,“ povídá ona.
„Tak budeme děuat spouem.“
Dobře teda, děuali spouem.
Ale zas tam jeden čověk byu, víte. Šel na jarmak a ešče s jedným. A na jarmak ze statkem. Jeden s krávú a jeden s koněm - hřebcem. A přenocovali v hospodě. Kráva byua tak a hřebec tak. Ráno dojde ten od tej krávy a vidí telátko. Ale byuo tak při tem hřebcovi, trošíčku dál to telátko od tej krávy a už došeu aj ten chuap od teho hřebca:
„Ó jéjdanečku, to je moje telátko. No, je při hřebcovi.“
„No, jéjdanečku, tož tak? Ná, jak," povídá, "jak to možete, hřebec má telata? Já mam krávu, to je od ní!“
„Depák, depák!“
Tak šli k súdu a také ten mu nechceu to telátko dat.
A ten stáu na tem, že to néni správné že to tela je od krávy, že kůň nemá telata. A tak včil sa, víte, súdili a ten, co teho hřebca měu, ten temu advokátovi slúbiu hus, dyž to spraví tak, aby to tela patřiuo jemu.
A ten čověk šeu s puačem a tá súdcova žena krót byua kdesi venku na chodbě, tak sa ho ptaua:
„Co puačete?“
„Aale, co bych, pani, nepuakau, dyt sa ně kráva oteliua a hřebec tam byu podlá ní a že to tela je teho hřebca. No, že to néni húpé? No, je to. To néni možné, krávě patří tela a né koňovi.“
„Počkajte,“ povídá, „běžte tam, běžte tam ešče jedenkrát a řeknite, že vy to nepřijímáte. A řeknite mojému mužovi, aby si vzau míšek na ryby a šeu na kopec ryby chytat.“
A ten súdce naňho hledí a povídá:
„No ja, dyž tam ryby nejsú.“
„Tak vidíte,“ vy špatně súdili. Hřebec tela nemá. Kráva má tela! Ale né hřebec. Tak to je! Krót tak jak dybyste šli na ten kopec s tým míškem ryby chytat.“
„Kdo vam ale toto poradiu?“
Tak řekeu, že jeho žena.
„Dobrá!“
Potom, jak čověk odešeu, tak na ňu:
„Hned sa ně vystěhuješ, já ťa nechcu. Moheu sem mět hus, a ty ně to kazíš! Možeš si vzít, co máš najrači. To si vezmi a běž dom!“
Ale ona, víte, měua klúček od tych dveří, ona potom došua, daua mu cosi a on chuap spau jak dřevo. A ona ho vzaua na záda a ona ho nésua do tej chajdy k nim a on nevěděu nic, víte, nevěděu nic. Že teda, až potom ráno sa probudí a že:
„Kde to su?“
„Ná, de si?! U mňa! No, tys ně povidau: Vezmi si, co máš najrači, a běž! Tak sem si vzaua tebja. Tebja mam najrači, a tak si u mňa.“
„Ale,“ že, „moja ženuško, tak poď se mnú zpátky, poď ty si přeca chytrá žena!“
Slovníček:
krót právě
statek dobytek
zdroj: Václav Frolec, Dušan Holý, Lidové povídky ze Slovácka. Odeon, Praha 1967
poznámka: V roce 1961 zapsal D. Holý dle vyprávění Marie Balgové z Tvrdonic (roz. 1895)
zaslal: Leoš Doskočil, Okrašlovací spolek Tvrdonice
