Pověst z Ořechova
Vyprávění mysliveckého mládence
Tu noc před podzimním bzeneckým jarmarkem spal ořechovský kupec Alfréd jako spoutaný vězeň. Ležel na lůžku oblečen, těžký kožený opasek, plný stříbra i zlata, tísnil ho v pase jako krunýř a jeho vak, naditý hedvábím a jemným plátnem a připoutaný k zápěstí spícího, bolestně mu svíral ruku a táhl svou váhou celé tělo k zemi.
Tak uléhal k spánku kupec Alfréd vždycky, kdykoliv měl při sobě víc peněz nebo cenné věci. Nikdo ho pak nemohl okrást, protože při nejmenším šelestu se probouzel a hned sahal po noži.
Dlouho před prvním úsvitem jitra byl již kupec Alfréd na nohou, protože bolest a úzkost nedaly mu spát.
Znovu co nejpozorněji sčítával své peníze i zboží, určené pro bohaté bzenecké měšťky, a před čtvrtou hodinou duněly již jeho kroky podle domků po hrbolaté ořechovské silnici.
Nešlo se mu dnes lehko. Vak ho tížil více než kdy jindy a myšlenky, nijak po ránu veselé, ještě k té tíze přidávaly.
Žena i děti tolik ho dnes prosily, aby se nevydával na cestu, ač bylo klidné povětří a obloha bez nejmenšího mráčku. A žádné z dětí dnes jeho odchod nezaspalo.
Nejmladší dcerka dokonce před ním klekla, sepjala ruce a slzy jí padaly do připravených dlaní, když se zříkala všech pamlsků a dobrot, které jí otec slíbil přinést z města.
„Nic nechci, docela nic!“ opakovala štkajíc, „jen tu zůstaň s námi, táto!“
„Obejdu se bez kožíšku!“ slibovala druhá, o něco starší.
A manželka Sára tvrdila, že slíbený čepec může beze všeho postrádat, „ten starý je přece ještě docela slušný.“
A když se přes všechny slzy a pláč konečně s rodinou rozloučil a vyšel z domu, oknem za ním volali a prosili, aby se vrátil.
Čeho se tak báli a proč zrovna dnes, o takovém svátku, jakým je podzimní jarmark, kdy lidé mívají tolik různých přání a děti se toho dne ani dočkat nemohou.
Mával při pochodu nervózně holí a klepal do stromů, kaménky skřípěly mu pod nohama. Čirá tma ho obestírala, žádné okénko nikde nesvítilo.
Rozmýšlel, má-li se pustit oklikou po silnici souběžně s potokem, jehož šumění doléhalo k němu z dálky jako tichý noční zpěv cikád. Těžký opasek ztěžoval mu chůzi.
Rozhodl se pro kratší cestu.
Ještě kousek z kopce k posledním domkům a vpravo cestičkou do polí.
Vida, pěkně se to teď jde, kroky téměř neslyšet. Okamžik a jsem v lese.
Ale ta tma, málem by člověk zakopl o vlastní nos. Vak na zádech škrtí, každých sto kroků zdá se být těžší. Také hůl v lese spíš překáží, ale musíš ji mít, víš ty, s kým se kde setkáš? Nedávno za Domanínem přepadli krupaře a jen holí se dvěma ubránil. Dobrá hůl – jistoty půl. A cesta daleká. Dvě a půl hodiny musíš počítat s tím břemenem, to bez zastávky.
Když dobře prodám, nakoupím zboží a zpátky se svezu.
Dělá se pěkný den, přijdou kupci. Proč by nepřišli?
Jakže to Sára říkala? „Nechoď dnes, táto, doma zůstaň! Bojíme se!“
Hleďme, z kopce to jde už líp. I ta tma se zdá řidší, brzy se zabělá silnice a začne se rozednívat.
Zlé tušení – copak s tím. Koupíš za to čepec? Koupíš mléko, med? Co je to? Výstraha? Strach?
Hle, silnice, její světlý pruh prosvítá mezi stromy. I tma ustupuje, proti obloze je vidět vrcholky stromů. A ten vak na zádech tíží pořádně, i opasek tíží.
Nu, zpátky se svezem, ještě dvě hodiny, příteli potoku, zpívej!
Les za silnicí svažuje se k Ořechovskému potoku, pěšinkou přes pastviny možno si nadejít.
Jak ten potok dnes hučí, dnes zvlášť, nikdy ho tak neslyšel. Touž není zpěv. A co tedy? Výstraha? Strach?
Neboj se, člověče, voda ti neublíží. To už jsou potoky dva, sto kroků dál valí se potok Újezdecký, hukot vody se v noci nese daleko.
Nablízku se pohnulo křoví, je slyšet šelest, jako by čísi noha lehce našlapovala. Zajíc se poplašil, jistě zajíc. Možná, že se zvedlo srnčí, takových zvuků je v lese plno.
Dobře prodám a zpátky se svezu. Lekneš se, jak rychle budu doma. Budeš mít čepec, Sáro, sametový, krajkami lemovaný, chlapec dostane boty a Elza kožíšek. A ta nejmenší….
Šelest se teď ozval na opačné straně, je to potok? V noci slyšet vodu daleko.
Máš o mě strach, Sáro, vím to, ale není vyhnutí. Pro tebe a pro děti ….
Ten strom tady nebýval při zemi tak silný, co je s tím stromem?
Zastavil se.
Šumění je teď slyšet ze všech stran. Stín před ním, stín za zády, dva stíny po bocích.
„Dej sem peníze, žide! Opasek a vak!“
Kupec Alfréd couvl, dvě paže ho sevřely zezadu.
Zpětnou ranou loktem na žaludek se vyprostil, útočníka, který ho ohrožoval zpředu, nabral kolenem. Ale padající zbojník strhl kupce s sebou k zemi. Dva na něm klečí, třetí mu odepíná opasek. Nemůže najít sponu a otvírá nůž, aby opasek přeřezal.
Čtyři na jednoho je boj předem ztracený. Aspoň vak chce zachránit, vak s hedvábím a vzácným plátnem, opasek je již stejně ztracen.
Alfréd je tvrdý chlap a bojuje ze všech sil. Ale co zmůže proti čtyřem? Ponech jim vak a zachraň aspoň život pro své drahé!
Vyprostil ruku a otevřel v kapse nůž. Ale lupič byl rychlejší. Krátký rozmach a bodnutí….
„Máš, cos chtěl, žide!“
Kalný zrak umírajícího vpíjí se do tváří čtyř banditů, sklánějících se nad ním. Ani jednoho nepoznává, ač zná všechny lidi na míli cesty daleko. Tito synové tmy pracují na cizí účet a mají i za noci tváře pod škraboškami.
Jeden drží před svou obětí výsměšně opasek s penězi, druhý nabitý vak.
„Vem si jej, žide!“
V lese se zvolna rozednívá.
Kupec Alfréd matným pohybem hmátl po vaku, ale ruka klesla v polovině své dráhy. Druhá ruka, přitisknuta k srdci, zastavuje řinoucí se krev.
„Budeš mít čepec - Sáro - vrátím se!“
Bandité sňali na okamžik širáky a sklonili hlavy. Masky ponechali na tvářích. Pak se tiše o něčem domlouvali.
Jeden z nich, podle vzezření nejmladší, zmizel v houští, ale za chvilku byl zpátky s motykou, rýčem a lopatou. S dvěma staršími pak přeskočil strouhu a při soutoku potoka Ořechovského s Újezdeckým vykopali hlubokou jámu. V ní mrtvého pohřbili, hlínu udupali a drny na jeho hrobě pečlivě srovnali a upravili.
Kupec Alfréd se nevrátil, a protože celou noc po jarmarku trousil drobný déšť a všechny pozůstatky zločinu zahladil, zmizel opravdu beze stopy. Nikdo nemohl o něm podat ani tu nejmenší zprávičku.
Teprve po letech jeden z pachatelů před smrtí všecky podrobnosti zločinu vyzradil. Brzy poté objevil se na osamělém hrobě hrubě otesaný plochý kámen s hvězdou a letopočtem. Jeho původce a dárce zůstal navždy utajen.
Vzduté vlny za povodní pomníček ohlazovaly a podmílaly a při kterési průtrži mračen strhly památný kámen s sebou a celé místo zanesly bahnem. Dnes již nikdo neví, kde se hrob nebohého kupce opravdu nacházel. A značky na kameni byly prý tak porušeny, že se letopočet nedal přečíst.
Ta trať pod lesem při soutoku vod byla na památku pojmenována Mordýřov. Donedávna sloužila za pastvinu.
Bývaly zde hrázky a zvlněné kopečky, říkalo se tomu Stolíky. Pak všechno srovnal buldozer, pastvinu zorali pilní hospodáři traktorem a proměnili v obilné pole.
Jméno Mordýřov však zůstává v paměti obyvatel. Celé místo má zvláště za večera ponurý ráz a pověrčivější lidé neradi prý tudy procházejí i za dne.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
