Pověst z Uherského Brodu
Byla krásná, zářivě jasná zimní noc. Nad zšeřelým krajem jiskřily hvězdy jako rozseté démanty, v hloubce pod nimi pluly bílé kupovité obláčky, podobné letícím labutím.
V rohové komnatě Volenovského hrádku, odkud bylo vidět vzhůru k horám i dolů rovinou ke vsi, odpočívala za těžkým závěsem mladá zemanova žena. Usmívala se ze sna. Zdálo se jí, že si hraje na louce s dětmi, jedno jí přineslo kytici polních chrp, vrhlo se jí do náruče a volalo:
„Hraj si se mnou, jsem tvoje dítě!“
Otevřela oči, kolem všude prázdno, tma a zima. Zase jen klam a mámení.
„Kde jsou mé květy?“ blouznila žena. „Což nejsem jeden z nich a neodkvétám tu naplano jako polní tráva? Jak je to smutné!“
Mladí manželé prožívali na osamělém hrádku svá nejkrásnější léta, k úplnému štěstí však jim chybělo dítě, po němž stále marně toužili. Zvláště žena pro to velmi trpěla a byla rok od roku nešťastnější.
Hledali pomoc u mužů vědy, lékaři však neměli pro ně léku a mudrcové řekli:
„Jen láska dává vznik životu.“
Navštívili kouzelnici pod vrchem Lukovem, vydali se k hvězdopravcům, dali si hádat od cikánky a znovu se vrátili k lékařům, však dítěte se nedočkali.
Byl to začarovaný kruh.
Zemanka vstala pod tíží svého opojení, rozžehla světlo a prohledala všechny záhyby zřasených látek, všecky kouty ložnice, zda se jí děcko někam neschovalo. Pak si teprve uvědomila hořkou skutečnost.
Zhasla svíci, vrhla se na kolena a v modlitbě a rozjímání přečkala několik dlouhých hodin, než opřena o hranu postele znovu usnula.
Po chvíli zeman, její manžel, tiše vklouzl do ložnice, zvedl paní ze země a něžně ji uložil do lůžka.
V tom okamžiku počal se rozvíjet její nový sen.
Z roviny nad řekou zvedá se skalnatý útes, pokrytý vřesem a smrčím. Vrcholky stromů zakrývá mlha, všechno odpočívá pod příkrovem sněhu. Od řeky vane studený vítr a teď začalo sněžit.
Vyběhla na závěj s lehkostí, jakou pociťujeme jen ve snu, stoupala jako po schodech a sníh, mrazem skutý, nesl ji houštím k malé mýtině, kde mezi stromy probleskovalo světlo, jako by tam sta svící hořelo uprostřed lesa.
Šla za tím světlem beze strachu a zastavila se na paloučku, kde vyrůstal ze sněhu živý keř. Šípkový keř, zeleným listím oděný, keř s kvetoucími růžemi, svěžími a vonnými, jako by právě byl nejbujnější máj. Květy se chvěly na stoncích a nad keřem se vznášela krásná paní s děťátkem v náručí, kynula poutnici a mile se usmívala:
„Pojď, přistup blíž!“
Vysoko nad lesem zářil měsíc, velký a jasný a stromy se třásly zimou, vždyť přece tolik mrzlo.
„Budeš mít syna,“ pravila paní. „Za svítání vyjdi k řece Olšavě, překroč ji a na návrší v lese na palouku najdeš keř s rozvinutými růžemi. Označ to místo a zbuduj tam kapli k mé poctě.“
To všechno zemanka ve snu jasně viděla i slyšela a bylo jí tak lehce a krásně, jako když po nekonečné noci opět vysvitne slunko.
Probudila se nevýslovně šťastna. Jako ozvěna zněla jí v sluchu slova tajemné paní, kvetoucí keř plál jí před očima jako posvátný oheň a všecko kolem vonělo po růžích.
„Byl to sen nebo skutečnost?“ ptala se sama sebe.
Vstala a přistoupila k oknu. Viděla širou rovinu, bílá jiskřící pláň prostírala se před ní jako vlnící se jezero, pokryté bělostnou pěnou. Měsíc plul nad krajinou jako velká lampa, na horách v dálce třpytil se led a na jezeru vyčnívaly z mlhy stožáry lodí, kotvících uprostřed zpěněných vod.
A jak vítr přeletěl jezerem, obraz se změnil. Lodi, houpající se na rozčeřené hladině, nebyly již loďmi, byly to chaloupky vsi Volenova, zasazené do roviny, kudy protahoval větřík a hnal před sebou spousty sněžného prachu.
Znovu zadul vítr a tu viděla jen strážní věž s vrzající korouhvičkou, podél cimbuří přecházel hlídač s hlásnou troubou v ruce, vydupával z botů mráz a odměřoval čas rytmem svých kroků.
„Měla bych vzbudit muže,“ vzpomněla si zemanka a zazvonila u dveří jeho ložnice.
Zeman pozorně paní vyslechl, byl však spíš mužem činů než snů a nepřikládal jejím vidinám mnoho víry. Také neměl chut´ vydávat sebe i ženu všanc rozmarům počasí a řekl:
„Sny se podobají podvrženým mincím. Když se nám zdají, jsou krásné, po probuzení však poznáváme jejich faleš a nicotu.“
„Ovšem,“ pravila žena, „půjdu tedy sama a ta, která mi ukázala kvetoucí keř v závějích, ochrání mě též před divou zvěří a útrapami cesty.“
Zeman neodpověděl, ale když za rozbřesku jitra vypravena na cestu podala mu ruku k políbení, zavedl ji k připraveným saním a než se slunce prodralo z mlh, uhánělo již spřežení s oběma manžely po umrzlé pláni k severu.
„Jen aby nepřišla bouře,“ strachoval se muž rozhlížeje se po obloze.
Nebe zpočátku jasné zvolna se zatahovalo, mráz však pálil jako oheň a pak se začalo divoce chumelit. Sáně postupovaly nyní jen krokem. Kočí neviděl dál než na chvosty koní a dal svému spřežení úplnou volnost.
Ujeli kus cesty v příšerné metelici, ale koně šli bezpečně podle říčky. Vločky větrem zmítané vířily v divokém reji a všichni tři se museli přidržovat saní, aby je vichřice nesmetla.
Po chvíli se vítr ztišil a hle, před nimi se zvedal zalesněný skalnatý svah.
Sáně zastavily na břehu řeky, překlenuté mostem z ledu a sněhu. Zeman se zemankou po něm přešli a dali se vzhůru chodníkem do příkrého kopce.
Znovu zadula vichřice. Smrky skláněly přetížené větve až k zemi, vítr zvedal mračna sněhu a vrhal je ubožákům do obličeje. Když se chtěli ukrýt, zapadli do závěje a pak začali bloudit. Zcela vysíleni se nakonec přikrčili ke stromu, neboť nevěděli, co by jiného mohli podniknout. Kočí v hučení větru nezaslechl volání svých pánů, nesměl také odejít od koní a odjinud nemohli čekat žádnou pomoc.
Teprve před večerem, kdy bouře jako na povel ustala a škvírou mezi mraky se prodralo slunce, vystoupili z úkrytu a po malé chvilce se ocitli na mýtince, lemované smrky a jedlemi. Žena se opřela o kmen a hluboký vzdech vydral se jí z prsou:
„Ty můj sne, sne můj líbezný, je možno, abys klamal?“
Plaše se rozhlédla a nemohouc už potlačit zklamání, dala se do hořkého pláče.
„Poznávám to místo,“ naříkala, „ve snu jsi mi je zjevila, milá paní, však keř s růžemi nikde tu nevidím!“
„Dívej se výš!“ ozval se v ní tajemný hlas.
Pohlédla vzhůru proti svahu a její uslzené oči rázem se rozzářily.
V závěji při stěně lesa vyrůstá ze sněhu rozpuklý růžový keř s rudými vonnými květy. Růže se chvějí pod dechem vánku, jako by jim větřík šeptal do lístků:
„Je něco krásnějšího, než jste vy?“
Pokynula muži, který unaven stál opodál, a oba přistoupili a klekli do sněhu, nedbajíce zimy ani únavy. Několik růží si pak utrhli na památku a jejich potomci je chovali v úctě jako vzácnou rodinnou relikvii, dokud se vybledlé lístky zcela nerozpadly.
Nedlouho poté narodil se zemance na Volenovském hrádku zdravý, sličný hošík.
Jakmile roztál sníh, přivedl zeman do lesa drvaře a tesaře a na mýtině, kde dosud jen uhlíři u milířů prozpěvovali své teskné písně, sroubili ze dřeva kapli. Stála tam po mnoho let a oba manželé navštěvovali ji každou zimu ve výroční den zjevení.
Zemanka přicházela sem brzy z rána za jarních dnů, kdy lesy kolem zněly ptačími melodiemi, tak jásavými a mnohotvárnými, a když ji skličovala samota a pocit nekonečnosti, zahleděla se na zobrazený svůj sen na průčelní stěně s tichou vzpomínkou.
„Ó, paní!“ volalo v ní zkroušené srdce, „kde se zjevuješ, tam vítr se tiší, bouře umlká a duše se napájí z nejčistšího zdroje milosti. Ty poroučíš rose a větru a slunci!“
Také jiní hosté si milé místo v lese oblíbili a poddaný lid sem putoval z širokého okolí se svými zpěvy a prosbami.
Kaple ovšem chátrala. Jednoho dne zničil ji blesk, zeman však na témž místě dal zbudovat kapli novou, prostornější a pevnější.
Návštěvníků přibývalo a jak pověst praví, z celé Moravy a Slezska, ba až z Polska a Uher nacházeli sem vytrvalí poutníci cestu. Sotva zavál jarní vítr, oživovaly v celém okolí stezky a lesní chodníčky, každá studánka byla pečlivě vyčištěna a cestičky k ní prošlapány. Při olšavském přechodu vyrůstaly hospody, útulky a noclehárny.
Sám uherský král Ondřej I. V polovici XI. Století každoročně prý vedl do Brodu průvod velmožů s množstvím pěšího lidu. Sešlou dřevěnou kapli dal strhnout a nahradil ji kamenným kostelíkem, v němž umístil vzácný svůj obraz černé Matky Boží byzantské. Obraz byl zavěšen nad růžencovým oltářem na místě, kde zemanští manželé našli před lety ve sněhu keř s rozkvetlými růžemi.
Týž Ondřej I. Založil prý v roce 1049 nad olšavským brodem město, obdařil je výsadami a nazval Uherským Brodem.
To jsou staré pověsti.
Pravděpodobnější se zdá, že rozsáhlé sídliště s hradem vyrostlo zde v 11. století za knížete Břetislava, který opevnil jihovýchodní Moravu proti Uhrům věncem hradišť a vodních pevností. Tyto domněnky mohl by potvrdit nebo vyvrátit zevrubný archeologický průzkum nejen v Brodě samém, ale i v jiných starých, vojensky významných místech v okolí.
Po zpustošení kraje v pozdějších válkách byla pak osada Na brodě obnovena jako městské sídliště s hradbami, příkopy a čtyřmi branami. Velikostí i významem byla tehdy hned za knížecím sídelním městem Olomoucí.
Přemysl II. Povýšil osadu roku 1272 na královské město a zřídil prý v ní dominikánský klášter s gotickým kostelem na základech původního kostelíka. Když v bojích o město byl klášter několikrát zpustošen, vznikl v roce 1673 na starém půdorysu nynější třílodní barokový kostel s nádhernou sochařskou výzdobou.
Boční oltář s obrazem Černé Madony stojí opět na místě, kde podle pověsti paní Volenovského hrádku našla v únoru keř rozvitých růží a kde přijala zprávu o splnění svého snu a své velké touhy.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
